Benátská republika vládla částem černohorského pobřeží v různých obdobích: Kotoru od roku 1420 do roku 1797, Budvě od roku 1442, Baru a Ulcinji do osmanského dobytí v roce 1571 a Herceg Novému až od roku 1687. Z té doby se dochovaly kotorské hradby, paláce námořnických rodin v Perastu a Kotoru, brány s okřídleným lvem svatého Marka a barokní kostely obnovené po zemětřesení v roce 1667. Nejvíce je toho vidět v Boce, kde si vše lze projít pěšky a projet loďkou za den či dva.
Kotorské hradby na seznamu UNESCO, kapitánské paláce v Perastu, okřídlení lvi na branách a vlajka pohřbená pod oltářem v roce 1797: kde je na pobřeží dodnes vidět benátská éra.
Čtyři staletí, ale ne všude stejně
Benátská republika nevládla celému pobřeží ve stejnou dobu. Kotor se pod její ochranu postavil v roce 1420 a zůstal benátským až do pádu republiky v roce 1797. Budva se stala benátskou v roce 1442 a s ní i Paštrovići. Bar a Ulcinj byly benátské do roku 1571, kdy je dobyli Osmané. Herceg Novi Benátky obsadily až v roce 1687 a držely jej o něco déle než jedno století. Benátčané tato města nazývali Albania Veneta a jejich stopy jsou nejlépe vidět v Boce.
Kotor za hradbami
Kotorské hradby jsou dlouhé asi čtyři a půl kilometru, silné dva až šestnáct metrů a stoupají po úbočí k pevnosti svatého Ivana v nadmořské výšce asi 260 metrů. Na vrchol vede více než 1 300 kamenných schodů. Dnešní podobu hradby získaly v benátské době a hlavní vstup, Vrata od mora, byl postaven v roce 1555. Na zdech a branách jsou dodnes vidět reliéfy okřídleného lva svatého Marka s otevřenou knihou. Od roku 2017 jsou kotorské fortifikace na seznamu UNESCO jako součást společného dědictví „Benátské obranné systémy 16. a 17. století“ spolu s Bergamem, Peschierou, Palmanovou, Zadarem a Šibenikem.
Ve Starém městě se nachází katedrála svatého Tripuna, vysvěcená v roce 1166 a barokně obnovená po zemětřesení v roce 1667, a paláce šlechtických rodin. V jednom z nich, v paláci Grgurina z počátku 18. století, sídlí Námořní muzeum Černé Hory, které vzniklo ze sbírky Bokeljské námořní gardy.
Věděli jste?
Perast se v roce 1797 vzdal jako poslední ze všech benátských měst. Vlajku republiky obyvatelé Perastu 23. srpna téhož roku slavnostně pohřbili pod hlavním oltářem, za proslovu na rozloučenou kapitána Josipa Viskoviće.
Perast, město kapitánů
Perast byl v 17. a 18. století městem námořníků a kapitánů, což je vidět na barokních palácích podél pobřeží a zvonici kostela svatého Mikuláše. Palác kapitána Vicka Bujoviće byl postaven v roce 1694 podle projektu architekta Giovanniho Battisty Fonteho; od roku 1957 v něm sídlí Muzeum města Perastu, založené v roce 1937. Před městem se nachází ostrov Gospa od Škrpjela, vzniklý na útesu, kde byla podle legendy v roce 1452 nalezena ikona Bohorodice. Kostel zdobí 68 obrazů barokního malíře Tripa Kokoly a každoročně 22. července obyvatelé Perastu při Fašinadě vozí na člunech kameny kolem ostrova.
Konec republiky
Když Benátky v roce 1797 padly pod Napoleona, Perast se vzdal jako poslední. Benátská vlajka byla 23. srpna 1797 slavnostně pohřbena pod hlavním oltářem, za proslovu kapitána Josipa Viskoviće. Poté Boce vládlo Rakousko, Rusko a Černá Hora, Francie a znovu Rakousko.
Na jihu je situace jiná: v Herceg Novém pocházejí Kanli kula a Španjola z turecké doby a pevnost Forte Mare má turecké základy a byla benátsky dostavěna po roce 1687. Ve Starém Baru benátská éra skončila v roce 1571, takže jsou zde stejně dobře patrné stopy osmanské nadvlády.
