Černohorská vesnice byla postavena z toho, co bylo po ruce: kamene, vody a společné práce. V krasu se zdilo bez malty, na severu se bránilo kulami, v létě se stěhovalo na katune a obilí se mlelo ve vodenicích. Mnoho z toho lze vidět i dnes, od Njeguše a Luštice po Plav a Komy, pokud víte, kde hledat.
Jak se stavěla černohorská vesnice, co znamenají gumno, kula, katun a moba, a kde to vše dnes ještě můžete vidět.
Dům z kamene
V krasové krajině staré Černé Hory bylo dřevo vzácné, zatímco kamene byl všude dostatek. Proto byl tradiční dům Katunské nahije stavěn z tesaného nebo lámaného vápence: pravoúhlý, s tlustými zdmi a malými okny. V přízemí je konoba, kde se uchovávají víno, sýr, pršut a nářadí, a nahoře se žije u ohniště. Takovým domem je i Njegošovo rodné stavení v Erakovićích na Njegušech, kde se Njegoš narodil roku 1813. Opravil ho vladyka Petar I. a rozdělil na tři části pro tři bratry; od roku 1973 je pamětním muzeem.
Osady njeguških rodů obklopují úrodné Njeguško polje a domy byly stavěny na okraji a na svazích, aby nezabraly ani píď obdělávatelné půdy. Nad Skadarským jezerem bylo crmničské vesnice Godinje postaveno dům u domu a dům nad domem, přičemž konoby jsou propojeny průchody, takže místní vyprávějí, že se kdysi dalo projít celou vesnicí, aniž by člověk vyšel na ulici. Na Durmitoru je to jinak: kamenné přízemí, nad ním srubová část se strmou střechou z šindele, protože sníh leží měsíce.
Suvomeđa, gumno a ubao
Největším dílem černohorské vesnice nejsou domy, ale kilometry zdí bez malty. Suvomeđa se skládá z kamene vybraného přímo z pole, takže jednou prací se čistila půda a zároveň stavěla mez nebo terasa. Nikde není tak patrná jako na Luštici, kde kilometry mezí svědčí o staletích pěstování oliv.
Gumno je kulatá plošina dlážděná a ohrazená kamenem, na které se mlátilo obilí. Bylo to i vesnické náměstí: sedávalo se na něm, tančilo kolo a domlouvalo se o záležitostech vesnice. Gornja Lastva nad Tivtem, vesnice, která měla v první polovině 20. století asi sto domů, měla 12 gumna, sedm mlýnů na olivy a 24 studní. Dešťová voda se v krasu zachytávala do ublů a bistijeren, kamenných cisteren, a vesnice Ubli, centrum Kučů, vděčí za své jméno právě studni – ubao.
Vodenice a řemesla
Kde tekla voda, tam byly i vodenice. Potočnica – mlýn poháněný potokem – mele kukuřici a obilí a vedle ní často pracovala stupa, ve které se vlněná tkanina valchovala, dokud se nestala hustou. Ve Fundině v Kučích, kde na přibližně dvou čtverečních kilometrech vyvěrá 76 pramenů, kdysi pracovalo více než 30 vodenica. U Pljevalje Etno vodenica Ćirović uchovává sto let starý mlýn, který nikdy nepřestal mlít.
Vesnice si sama vyráběla téměř vše, co potřebovala: kameníci stavěli domy, prahy a koryty, mistři dělali šindel a ženy předly, tkaly a vyšívaly. Na bihorském koberci – ćilimu – z kraje kolem Petnjice se uzavírala přátelství i domlouvaly svatby a mešita v Petnjici uchovává sbírku přes 500 ćilimů. Guslar si na gusle – jednostrunný nástroj se smyčcem z asi třiceti koňských žíní – sám doprovází hrdinské písně.
Věděli jste?
Když byly během balkánských válek z Kuly Redžepagića v Plavu ukradeny vyřezávané vstupní dveře, Šaban-beg přísahal, že tím vchodem již nikdy nevkročí. Starý vchod na severní straně nechal zazdit a probil nový, na jižní straně.
Kuly: když dům musel být pevností
Kde bylo nebezpečí trvalé, dům rostl do výšky. Kula je obytná i obranná budova s tlustými kamennými zdmi a střílnami ze všech stran. Nejstarší v plavsko-gusinském kraji je Kula Redžepagića v Plavu, podle Turistické organizace Plav z roku 1671. Její zdi jsou silnější než metr a jejím charakteristickým znakem jsou dřevěný čardak a kryté balkony nad střílnami, zvané ćošak. Když útok začal, dobytek se zavedl do přízemí a rodina se bránila shora. Od roku 1979 je kula muzeem.
Kuly nejsou jen severní záležitostí. Na Njegušech stojí vedle Njegošova rodného domu kula Petrovićů a na Medunu v Kučích, pod zbytky ilyrského Meteonu, se narodil vojvoda a spisovatel Marko Miljanov (1833–1901), jemuž je zde věnováno muzeum.
Moba, sijelo a sabor
Nejtěžší práce se nedělaly o samotě. Moba je dobrovolná společná práce: sousedé přijdou pomoci s kosením, žní, mlátem nebo stavbou domu, hospodář prostře stůl a pomoc se vrátí, až ji druhý potřebuje. V létě se rodiny se stády stěhovaly na katune – letní sídliště na vysokých pastvinách – a zimní večery patřily sijelu a prelu u jednoho ohniště.
Sabor byl a zůstal největším shromážděním. U kostela Svatého Iliji na Kučkých koritách se kmeny radily o důležitých otázkách a velký horský sabor se dodnes koná na Petrovdan, 12. července, na hoře Ljuban u Andrijevice a sejde se na něm několik tisíc lidí. Nic z toho není jen muzejní expozicí: na Njegušech se pršut stále udí, na Luštici se suvomeđe obnovují a v Gornji Lastvě se první sobotu v srpnu na Lastovské feště tančí kolo.
