Cetinje, staré královské hlavní městoProcházka od paláce k vyslanectvím

Stojíte na Dvorním náměstí. Červená budova s balkonem nad vchodem je palác krále Nikoly. Stavěl se v letech osmnáct set šedesát tři až osmnáct set šedesát sedm, nejprve pro kněžnu Darinku, vdovu po knížeti Danilovi. Když Darinka Černou Horu opustila, přestěhoval se sem z Biljardy kníže Nikola s rodinou. Lidé novou budovu nazývali prostě Palac. Nikola vládl padesát osm let, nejprve jako kníže a od roku devatenáct set deset jako král. K vyhlášení království byl palác obnoven. Dcery Nikoly a královny Mileny se provdaly k evropským dvorům. Jelena se stala italskou královnou, Milica a Anastasija se vdaly za ruská velkoknížata a Zorka za Petra Karađorđeviće, pozdějšího srbského krále. Proto se Nikolovi říkalo tchán Evropy. Od roku devatenáct set dvacet šest je palác muzeem. V přízemí jsou královský a diplomatický salon, portréty evropských příbuzných, zbraně, prapory a vyznamenání. V patře jsou pokoje rodiny.

Tato zelená plošina se jmenuje Ćipur a tady začínají dějiny Cetinje. Ivan Crnojević, pán Zety, ustoupil před Osmany z Obodu, nedaleko dnešní Rijeky Crnojevića, do tohoto chráněného údolí pod Lovćenem. V roce čtrnáct set osmdesát dva tu postavil svůj dvůr a o dva roky později klášter zasvěcený Panně Marii. Ten klášter byl zničen v roce šestnáct set devadesát dva. Benátčané, kteří ho drželi, ho při ústupu vyhodili do povětří. Zbytky jeho základů jsou vidět kolem kostela. Kostel před vámi postavil král Nikola v roce osmnáct set devadesát, na místě starého kláštera. Jsou v něm hroby Ivana Crnojeviće, krále Nikoly, královny Mileny a dvou jejich dcer, Kseniji a Vjery. Král a královna zemřeli v exilu a byli pohřbeni v San Remu v Itálii. Prvního října devatenáct set osmdesát devět byly jejich ostatky převezeny sem. Kostel je často zavřený. Pokud je otevřený, mramorové hroby krále a královny jsou hned u vchodu.

Před vámi je Cetinjský klášter, sídlo Černohorsko-přímořské metropolie. Když byl starý klášter na Ćipuru zničen, vladyka Danilo Petrović postavil nový tady, na místě někdejšího dvora Ivana Crnojeviće, v letech sedmnáct set jedna až sedmnáct set čtyři. Ani ten nebyl ušetřen. Poškodily ho osmanské útoky v roce sedmnáct set čtrnáct a v roce sedmnáct set osmdesát pět a pokaždé byl obnoven. Dnešní podobu má od roku devatenáct set dvacet sedm. Klášter uchovává pravou ruku svatého Jana Křtitele, částečku Svatého kříže a ostatky svatého Petra Cetinjského, vladyky a státníka z konce osmnáctého a začátku devatenáctého století. V kostele je i hrob knížete Danila. Vstup je zdarma. Ramena a kolena musí být zakrytá; pokud nemáte čím, u vchodu obvykle dostanete přehoz. Uvnitř se nefotografuje a mluví se potichu. Nad klášterem se zvedá skalnatý kopec Orlov Krš s mauzoleem vladyky Danila. Cesta nahoru trvá asi dvacet minut.

V tomto pavilonu je reliéfní mapa Černé Hory, vytvořená v roce devatenáct set sedmnáct, za rakousko-uherské okupace v první světové válce. Okupanti chtěli mít lepší přehled o horské zemi, kterou ovládali. Mapa je z betonu litého na kamenném podkladu, podle přesných rakouských topografických map. Měřítko je jedna ku deseti tisícům a plocha asi dvě stě padesát šest metrů čtverečních. Jsou na ní i části sousedních zemí. Vytvořili ji rakousko-uherští důstojníci a odborníci, zajatí italští důstojníci, malíři a kartografové, a černohorský sochař Marko Brežanin. Pokud vejdete, najděte nejdřív Kotorský záliv a potom horu nad ním. To je Lovćen. Po jeho svazích stoupá stará silnice z Kotoru, serpentinami a přes Njeguši, až do tohoto údolí. Shora je dobře vidět, jak dobře bylo Cetinje ukryté, před mořem i před rovinou. Vstup do pavilonu je placený a vstupenka do Biljardy platí i pro reliéf.

Tato dlouhá kamenná budova s věžemi v rozích je Biljarda. Postavili ji v roce osmnáct set třicet osm podle návrhu Rusa Jakova Ozereckovského pro Petra Druhého Petroviće Njegoše, vladyku, panovníka a básníka. Starý klášter mu byl těsný, a tak sem přesunul sebe i státní instituce. Budova je dlouhá asi sedmdesát dva metrů a má dvacet pět místností. Zasedal tu Senát a sídlili tu perjanici, Njegošova garda. Jméno má podle kulečníku, Njegošovy oblíbené hry, a kulečníkový stůl je v muzeu k vidění dodnes. Njegoš zemřel v roce osmnáct set padesát jedna, ještě ne třicetiosmiletý. Jeho nejznámější dílo, epická báseň Horský věnec, vyšlo v roce osmnáct set čtyřicet sedm. Muzeum uchovává jeho knihovnu, rukopisy a osobní věci. Později v Biljardě sídlila ministerstva a školy. Dnes je to Njegošovo muzeum, součást Národního muzea Černé Hory. Sám Njegoš je pohřben na vrcholu Lovćenu, v mauzoleu na Jezerském vrchu.

Velká žlutá budova s hodinami je Vládní dům, Vladin dom. Dokončen byl v roce devatenáct set deset, v roce, kdy byla Černá Hora vyhlášena královstvím. Navrhl ho italský architekt Corradini. S rozměry šedesát šest krát padesát dva metrů a vnitřním nádvořím byl tehdy největší budovou v Černé Hoře. Pracovala tu vláda a parlament, ale také pošta a telegraf, tiskárna, a dokonce i provizorní divadlo. Dnes je to sídlo Národního muzea Černé Hory, s Historickým a Uměleckým muzeem. V Uměleckém muzeu, v sále zvaném Modrá kaple, je uložena ikona Panny Marie Filermské. Patřila johanitům, kteří ji odvezli z Rhodu na Maltu. Později byla v Rusku a přes Dánsko se dostala do Bělehradu. Za druhé světové války byla ukryta v klášteře Ostrog a od roku devatenáct set sedmdesát osm je v Národním muzeu. Společnou vstupenku do všech muzeí koupíte v pokladně kteréhokoli z nich.

Před vámi je bývalé francouzské vyslanectví a tady začíná příběh Cetinje jako města diplomatů. Na Berlínském kongresu v roce osmnáct set sedmdesát osm uznaly velmoci nezávislost Černé Hory. Potom do malého hlavního města přišla vyslanectví. Rakousko-Uhersko dostalo svou budovu v roce osmnáct set devadesát devět, Rusko v roce devatenáct set tři, Itálie a Francie v roce devatenáct set deset a Británie v roce devatenáct set dvanáct. Turecko, Bulharsko, Srbsko, Řecko, Německo, Belgie a Spojené státy měly zastoupení v pronajatých domech. Malé hlavní město tak hostilo více než deset diplomatických misí. Francouzská budova vyniká nejvíc ze všech. Podívejte se na průčelí: vlnité linie, keramické obklady v několika barvách, ozdoby kolem balkonů a komínů. To je secese a tady se poprvé objevuje v architektuře Černé Hory. Ruské a britské vyslanectví uvidíte později na této procházce. Rakousko-uherské je dál na severozápadě a italské na Bulváru černohorských hrdinů.

Tohle je kostel Vlaška, nejstarší kostel v Cetinje. Nápis nad vchodem říká, že ho obyvatelé Donjeho Kraje poprvé postavili v roce čtrnáct set padesát, víc než třicet let předtím, než do Cetinje přišel Ivan Crnojević. Přestavován byl třikrát a dnešní podobu má od roku osmnáct set šedesát čtyři. Teď se podívejte na plot. Každá jeho tyč je hlaveň pušky. Je jich přes patnáct set. Černohorci je ukořistili osmanským vojákům v bitvě roku osmnáct set padesát osm a ve válkách let osmnáct set sedmdesát šest až sedmdesát osm. Plot byl postaven v roce osmnáct set devadesát sedm. Hlavně jsou zakončené kovovými hroty ve tvaru kopí. V tomto kostele se v roce osmnáct set šedesát kníže Nikola oženil s Milenou Vukotić. Na hřbitůvku u kostela stojí také dva stećci, středověké náhrobní kameny, pozůstatek starého hřbitova.

Jdete ulicí Njegoševa, hlavní ulicí Cetinje, dnes pěší zónou. Vede od francouzského vyslanectví k Modrému paláci, přes celé staré centrum. Když se Cetinje stalo hlavním městem uznaného státu, začalo rychle růst. První urbanistický plán hlavního města vypracoval architekt Josip Slade z Trogiru, tentýž, který navrhl rakousko-uherské vyslanectví. Město tehdy dostalo i divadlo. V roce osmnáct set osmdesát tři vznikl při Cetinjské čítárně divadelní spolek, přestože město ještě nemělo divadelní budovu. O rok později spolek začal stavět budovu, které se dnes říká Zetski dom. Královské divadlo Zetski dom je nejstarší divadelní institucí v Černé Hoře a cestou k další zastávce kolem něj projdete. Cetinje dnes není hlavním městem. Tím je Podgorica. Cetinje má ale oficiální status starého královského hlavního města a prezident Černé Hory má rezidenci v Modrém paláci, na konci této ulice.

Tato honosná budova je bývalé ruské vyslanectví. Základní kámen byl položen v roce devatenáct set a budova byla dokončena a obsazena v roce devatenáct set tři. Navrhl ji italský architekt Corradini, tentýž, který později postavil Vládní dům. Styl je pozdní baroko s renesančními prvky a pozemek mezi městským parkem a touto ulicí má asi tři a půl tisíce metrů čtverečních. Rusko bylo tehdy blízkým spojencem Černé Hory. Vzpomeňte si na plot z hlavní pušek u kostela Vlaška. Postavili ho rok poté, co Rusko v roce osmnáct set devadesát šest darovalo Černé Hoře třicet tisíc pušek. Staré ukořistěné hlavně se tak mohly stát plotem. Po první světové válce sídlil v budově učitelský ústav, později část nemocnice, byty a umělecká akademie.

Červený dům s bílými okny je bývalé britské vyslanectví. Na zdi je deska: Britské vyslanectví, osmnáct set sedmdesát devět až devatenáct set šestnáct. Britští diplomaté tedy byli v Cetinje skoro čtyřicet let, ale v této budově jen čtyři. Postavena byla v roce devatenáct set dvanáct podle návrhu anglického architekta Hartyho, jako anglický venkovský dům, jaké se tehdy stavěly v anglických zahradních městech. Rok devatenáct set šestnáct znamená konec královského hlavního města. Na začátku toho roku obsadila Černou Horu rakousko-uherská armáda, král Nikola odešel do exilu a vyslanectví z Cetinje odjela. Král se už nikdy nevrátil. Po válce se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Mezi světovými válkami tu bydlel bán, guvernér Zetské bánoviny. Dnes tu sídlí Hudební akademie Univerzity Černé Hory.

Před vámi je Modrý palác. Postaven byl na konci devatenáctého století pro následníka trůnu, prince Danila, syna krále Nikoly. Do jeho základního kamene byly vytesány verše knížete Nikoly. Danilo tu žil do roku devatenáct set šestnáct. Podívejte se na průčelí: modrobílé zdi a pilastry z červeného kamene se zlacenými hlavicemi. Mezi světovými válkami sídlilo v paláci gymnázium, později galerie a muzeum. Dnes je to jedna z rezidencí prezidenta Černé Hory. Jako muzeum otevřený není, ale přes plot je dobře vidět. Toto je poslední zastávka naší procházky. Dvorní náměstí, odkud jste vyšli, je asi tři sta metrů odsud. Vraťte se ulicí Njegoševa a na jejím konci zahněte doleva na náměstí.