Durmitorský okruhAudioprůvodce na cestu autem kolem Durmitoru

Jste v centru Žabljaku, v nadmořské výšce tisíc čtyři sta padesát šest metrů. Oficiální mapa okruhu ho popisuje jako nejvýše položené město v jihovýchodní Evropě. Podle tradice pochází jméno od slova žaba, tedy žába, a používá se od roku tisíc osm set sedmdesát. Tehdy byl postaven kostel Proměnění Páně a škola. Durmitorský kraj se stal součástí Černé Hory v roce tisíc osm set sedmdesát osm. Za druhé světové války byl Žabljak téměř úplně zničen a potom ho obnovili jako středisko letní i zimní turistiky. Dnes ve městě samotném žije necelé dva tisíce lidí, v celé obci asi tři a půl tisíce. V zimě se lyžuje na Savině Kuku a pro začátečníky a rodiny je tu Javorovača, blízko centra. Před odjezdem dvě věci. Za prvé palivo. Na samotném okruhu čerpací stanice není; nejbližší jsou v Žabljaku, Šavniku a Plužine. Za druhé Černé jezero, Crno jezero. Z centra k němu dojdete pěšky asi za půl hodiny a stezka kolem jezera měří asi tři a půl kilometru. Pokud nespěcháte, nechte si ho na konec dne. Hory, které se chystáte objet, jsou chráněny jako národní park Durmitor od roku tisíc devět set padesát dva a na Seznamu světového dědictví UNESCO jsou od roku tisíc devět set osmdesát. Mají čtyřicet osm vrcholů vyšších než dva tisíce metrů a osmnáct ledovcových jezer, kterým se tu říká horské oči.

Blížíte se k Bosače, malé vesnici v nadmořské výšce asi tisíc šest set metrů na svazích Štuocu. Oficiální mapa uvádí, že tu žije jen asi deset lidí, ale také že právě tady byl postaven první lyžařský vlek v regionu. Vesnice bývala centrem zimních sportů, s lyžařskými závody. Z Bosači vede z parkoviště krátká pěšina dlouhá asi devět set metrů k Černému jezeru, takže i tohle je jeden ze vstupů do parku. O kus dál je křižovatka. Doprava odbočuje asfaltová silnice dlouhá asi tři kilometry, směrem na Tepcu a Nadgoru, k parkovišti pro vyhlídku Ćurevac. Jsou tam i závory národního parku. Z parkoviště vede kamenitá, místy úzká stezka dlouhá asi kilometr; počítejte s hodinou. Z Ćurevace, z výšky tisíc šest set dvacet pět metrů, se díváte do kaňonu Tary. Za deště je stezka kluzká. Na okruh se vracíte stejnou cestou. Okruh pokračuje doleva a začíná pořádné stoupání jehličnatým lesem. Asfalt je úzký a zatáčky ostré. Jeďte pomalu a buďte připraveni se vyhýbat, někdy i couváním k širšímu místu. Při stoupání je vpravo tradiční restaurace Momčilov Grad a vedle ní horní stanice lyžařského vleku. Z jejího parkoviště se otevírá výhled na vrcholy Durmitoru a na načervenalé svahy Crvene Gredy, vysoké dva tisíce sto šedesát čtyři metry. Pod ní leží jezero Jablan, ale les ho před silnicí skrývá.

Blížíte se k průsmyku mezi Velikým a Malým Štuocem, ve výšce tisíc devět set padesát dva metrů. Je to nejvyšší bod Durmitorského okruhu, vyšší dokonce než sedlo Sedlo, které vás čeká na konci. Říká se mu také brána do Malé Crne Gory. Kolem průsmyku vede silnice přímo po okraji kaňonu Tary a u silnice jsou označené vyhlídky. Pokud je místo, zastavte tam, nikdy ne na vozovce. Kaňon Tary je dlouhý sedmdesát osm kilometrů a rozdíl mezi okrajem a dnem dosahuje tisíc tři sta metrů. Oficiální zdroje ho popisují jako nejhlubší kaňon v Evropě. Tara je se zhruba sto čtyřiceti pěti kilometry nejdelší řekou Černé Hory. Od roku tisíc devět set sedmdesát sedm je kaňon součástí programu UNESCO Člověk a biosféra a poprvé ho na kánoích od pramene po soutok s Pivou sjeli v roce tisíc devět set třicet dva. Dnes je rafting na Taře jednou z nejoblíbenějších aktivit v zemi. V rezervaci Crna Poda na okraji kaňonu rostou černé borovice vysoké až padesát metrů a starší než čtyři sta let a ve skalách a lesích podél řeky žije sto třicet druhů ptáků. Za průsmykem začíná prudké klesání lesem, místy až jedenáct procent. Zařaďte nižší rychlostní stupeň a šetřete brzdy. Než vjedete do lesa, otevře se výhled na západ: nejprve na zvlněnou náhorní plošinu Piva a v dálce, na hranici s Bosnou a Hercegovinou, na ostré vrcholy Bioč, Maglić a Volujak.

Před vámi je odbočka k vesnici Mala Crna Gora, což znamená Malá Černá hora. Leží přímo na okraji kaňonu Sušice. Jméno nemá nic společného s názvem státu. Pochází z doby osmanské nadvlády a úředně bylo stanoveno teprve v roce tisíc devět set padesát, kdy vesnice připadla obci Žabljak a ke jménu přibylo slovo Mala, tedy malá. V zimě jsou cesty do vesnice neprůjezdné a lidé jsou na měsíce odříznutí. Napadnout umí dva metry sněhu a vítr vytváří závěje vysoké až deset metrů. Oficiální mapa uvádí, že tu celoročně žije čtrnáct lidí, kteří se živí výhradně chovem dobytka. Kostel Svatého Spasitele u vesnického hřbitova pochází z roku tisíc osm set osmdesát devět. V Žabljaku se vypráví, že učitelé kdysi v zimě přecházeli Štuoc na lyžích, aby mohli učit ve vesnické škole. Na křižovatce okruh odbočuje doleva a vede po okraji kaňonu Sušice. Kaňon je dlouhý asi patnáct kilometrů a hluboký až sedm set metrů. U vyhlídky u silnice můžete zastavit. Svahy jsou velmi strmé a okraj není zajištěný, proto držte děti za ruku a ke kraji nechoďte. Potom silnice v serpentinách klesá na dno kaňonu. Je to jeden z nejužších úseků okruhu a oblast padajícího kamení. Kameny často leží na vozovce, zvlášť po dešti. Jeďte pomalu na nízký převod a počítejte s tím, že za každou zatáčkou může vyjet vozidlo.

Na dně kaňonu vede silnice kolem jezera Sušičko, Sušičko jezero. Je to nejníže položená část okruhu. Každé léto jezero úplně vyschne, obvykle v červenci a srpnu, a na jaře a na podzim se znovu naplní. Můžete tu tedy najít klidnou vodu pod strmými stěnami kaňonu, nebo zelenou louku bez kapky vody. O kus dál stojí horská chata Sušica, která patří národnímu parku. Nespoléhejte na to, že bude otevřená, a vezměte si s sebou vodu a jídlo. Z kaňonu vedou turistické stezky k jezerům Škrka a na Prutaš. Jsou to celodenní horské túry, ne krátké procházky. Spolu s kaňony Tary a Dragy je kaňon Sušice součástí národního parku Durmitor. Hluboko v kaňonu může být mobilní signál slabý nebo žádný, proto tady nepočítejte s navigací z internetu. Pokud se chcete projít k jezeru, parkujte jen tam, kde auto nebrání průjezdu, protože i v údolí je silnice úzká. Za jezerem začíná stoupání na druhou stranu kaňonu, směrem na Nedajno. Stoupání je dlouhé a místy prudké, se zatáčkami bez výhledu. Tam, kde je silnice pro dvě vozidla příliš úzká, jedno musí zastavit, proto si místo k vyhnutí vybírejte včas. Oficiální mapa nedoporučuje okruh obytným vozům delším než sedm metrů, širším než dva metry třicet nebo vyšším než dva metry devadesát.

Vyjeli jste z kaňonu na náhorní plošinu Piva, Pivska planina. U vesnice Nedajno je vyhlídka Ivovac, ve výšce asi tisíc pět set metrů, kde je místo k zastavení. Odsud se pohled vrací do kaňonu Sušice, kterým jste právě projeli, a na protější okraj, kde jste začali sjíždět. Vše, co odsud vidíte mezi Durmitorem a horami Bioč, Maglić a Volujak na západě, je náhorní plošina Piva: zvlněná vysočina s loukami, skalami a lesy, rozbrázděná hlubokými kaňony. Z Nedajna také začíná dlouhá turistická trasa přes Škrku na Šarban, na celý den chůze. Oficiální mapa uvádí, že v Nedajnu dnes žije asi deset lidí. Dá se tu odpočinout a občerstvit a nad vesnicí stojí kostel Svatého Jana, postavený v roce tisíc devět set dvacet sedm. Odsud až na Sedlo vede silnice lesem a potom neoplocenými pastvinami. Na plošině Piva lidé odjakživa žijí z dobytka. V létě jsou stáda na katunech, sezónních pastýřských osadách, a ovce, krávy a koně často stojí přímo na vozovce. Zpomalte včas, počkejte, až uhnou, a netroubte na ně zblízka. Dobré je vědět také tohle: mobilní signál tu přichází a odchází. Pokud potřebujete pomoc, tísňové číslo je sto dvanáct. Zavolejte z prvního místa, kde máte signál, a řekněte, jak daleko jste od nejbližší vesnice.

Projíždíte Milogorou, hustým lesem mezi Nedajnem a Trsou. Těsně před vesnicí stojí u silnice kostel Svatého Jiří. Trsa je malá vesnice v polovině okruhu: za vámi je asi třicet devět kilometrů a do Žabljaku zbývá ještě asi čtyřicet. Oficiální mapa ji doporučuje na odpočinek a jídlo, a kdo okruh nejede za jeden den, může tu i přespat. Z Trsy se chodí na túry, jezdí na horském kole a na koni. V Trse vyjedete na regionální silnici. Doprava klesá k Plužine a k jezeru Piva, asi čtrnáct kilometrů. Podél té silnice jsou vyhlídky nad jezerem a v Plužine je čerpací stanice. Na cestu tam a zpět počítejte nejméně hodinu. Další zastávka tohoto průvodce je jedna z těch vyhlídek a je nepovinná. Okruh pokračuje doleva, směrem na Pišče a Žabljak. Plužine je malé město na břehu jezera Piva, ve výšce šest set sedmdesát pět metrů. Asi sedm kilometrů od města stojí klášter Piva ze šestnáctého století. Hory západně od vás patří k přírodnímu parku Piva. Byl založen v roce dva tisíce patnáct jako první přírodní park v Černé Hoře a zahrnuje tři sta dvacet pět čtverečních kilometrů. V jeho lesích žijí medvědi, divočáci, srnci a tetřevi.

Toto je odbočka z okruhu, na silnici z Trsy dolů do Plužine. U silnice je vyhlídka nad jezerem Piva; zastavte jen v odstavném místě. Jezero je umělé. Vzniklo v roce tisíc devět set sedmdesát pět, když přehrada Mratinje, vysoká dvě stě dvacet metrů, uzavřela kaňon Pivy. Je dlouhé asi čtyřicet pět kilometrů a hluboké až sto osmdesát osm metrů. Pod vodou zůstala stará osada Plužine. Klášter Piva ze šestnáctého století byl rozebrán a kámen po kameni přenesen na nové místo nad jezerem. Hory za vodou patří k přírodnímu parku Piva. Nejvyšší vrcholy jsou Bioč, dva tisíce tři sta devadesát sedm metrů, Maglić, dva tisíce tři sta osmdesát šest, a Volujak, dva tisíce tři sta třicet šest metrů. Pokud pokračujete do Plužine, dole najdete čerpací stanici, obchody a silnici kaňonem Pivy k přehradě Mratinje. Ta silnice byla vylámána v sedmdesátých letech minulého století pro vodní elektrárnu. Na dvaceti šesti kilometrech má padesát sedm krátkých tunelů, většinou neosvětlených, proto jimi jeďte pomalu a se zapnutými světly. U Šćepan Polje, na hranici s Bosnou a Hercegovinou, se Piva stéká s Tarou a společně tvoří Drinu. Pokud se vracíte na okruh, otáčejte se jen v odstavném místě, odkud dobře vidíte silnici oběma směry.

Z lesa vyjíždíte na otevřenou náhorní plošinu Pišče. Výhled tu sahá až k obzoru a na severozápadě, za plošinou Piva, stojí Bioč a Maglić. Podle oficiální mapy žije v Pišči asi dvacet lidí. U silnice stojí kostel Svatého Jana, postavený za vlády krále Nikoly. V létě se pastviny plné léčivých bylin a květin mění v to, čemu se tu říká květinové moře. Lidé v tomto kraji odjakživa chovají ovce a plošina Piva je známá ovčím sýrem a kajmakem, hustou smetanou. V létě lidé a stáda pobývají na katunech, v chatrčích roztroušených po pastvinách. Celá durmitorská oblast je rozlehlá náhorní plošina ve výšce asi tisíc pět set metrů. Protínají ji hluboké kaňony a zvedají se z ní vrcholy. Právě proto je okruh takový, jaký je: dlouhé klidné úseky přes pastviny, pak náhlá klesání do kaňonů a stoupání do sedel. Odsud silnice pomalu stáčí na východ, zpět k Durmitoru, a začíná stoupat. Zatáčky jsou mírnější než v kaňonu, ale vozovka je pořád úzká. Dávejte pozor na dobytek a na auta přijíždějící od Sedla, protože mnoho řidičů jede okruh opačným směrem. Plošina je otevřená a bez úkrytu. Pokud se blíží bouřka nebo mlha, nezdržujte se mimo auto. Pokud potřebujete přestávku, vyberte si odstavné místo na rovném úseku, kde vás ostatní řidiči včas uvidí.

Silnice stoupá a vpravo se otevírá výhled na Pirni Do, kde se krajina mění v moře kamene. Pak přijedete do Todorova Dolu, ve výšce asi tisíc osm set metrů. Na konci údolí se zvedá Prutaš, vysoký dva tisíce tři sta devadesát tři metrů. Jeho svahy jsou pruhované svislými vrstvami horniny, jako pruty, kterým se v místním jazyce říká prutovi. Tyto vrstvy byly kdysi dnem jurského moře. Když se srazily dvě tektonické desky, mořské dno se vyzdvihlo v Dinárské hory, a proto jsou tu vrstvy tak zřetelně vidět. Vápenec pod vámi je plný dutin. Na Durmitoru bylo zaznamenáno přes tři sta propastí a jeskyní a propast na Vjetrena Brda, hluboká osm set devadesát sedm metrů, je považována za nejhlubší na Balkáně. V horách bylo zaznamenáno také sedm set čtyřicet osm pramenů. V Todorově Dolu je parkoviště, kde strážci národního parku vybírají vstupné. Odtud vede turistická stezka na Prutaš, dlouhá asi kilometr a sedm set metrů, s převýšením přes pět set metrů. Je krátká, ale prudká, a potřebujete dobré boty, vodu a pěkné počasí. Z Todorova Dolu na Sedlo jedete nejvýše položeným údolím na této části okruhu. Počasí v horách není jako ve zbytku země a rychle se mění, proto mějte v autě teplou bundu i v létě.

Vjíždíte do Dobrého Dolu, širokého údolí pod jižními stěnami Durmitoru. Před vámi obzoru vévodí Sedlena Greda, vysoká dva tisíce dvě stě dvacet sedm metrů. Kvůli svému tvaru se jí říká také Sedlo bohů. Na severu se zvedá hlavní hřeben masivu. Jeho nejvyšším vrcholem, a zároveň nejvyšším bodem Durmitoru, je Bobotov Kuk, dva tisíce pět set dvacet tři metrů. V jednom z karů masivu, ve Veliké Kalici, leží malý ledovec Debeli Namet, jeden z nejjižnějších v Evropě. Ze silnice ho neuvidíte, ale vysvětluje, proč jsou tato údolí tak široká a oblá: vymodeloval je led. U silnice je vyhlídka s rámem na fotografování. Pokud zastavujete, parkujte v odstavném místě a dávejte pozor na vozidla vyjíždějící ze zatáčky. Jak Durmitor dostal své jméno, není jisté. Jedno vysvětlení ho odvozuje od keltských slov, která znamenají voda z hory. Druhé ho spojuje s latinským slovem dormire, spát, a překládá ho jako horu, na které spí bohové. V národním parku roste přes tisíc šest set druhů rostlin. Žijí tu medvědi hnědí, vlci, lišky a srnci a strmé svahy jsou domovem kamzíků a vzácných ptáků, jako je orel skalní. Pokud uvidíte kamzíky na skalách, pozorujte je z auta nebo z parkoviště, ne z vozovky.

Přijíždíte na sedlo Sedlo, ve výšce tisíc devět set sedm metrů. Sedlo rozděluje dvě velká údolí, Dobri Do za vámi a Lomni Do před vámi, a vede tudy také hranice obcí Plužine a Žabljak. Je to jedna z nejnavštěvovanějších vyhlídek na Durmitoru. Pohled sahá na okolní jezera, na kuželovitý vrchol Stožiny a na Šljeme. Parkujte jen na upraveném parkovišti. Obvykle je tu i strážce národního parku, u kterého se platí vstupenka. Ze Sedla začínají turistické stezky na Bobotov Kuk, Sedlenu Gredu a další vrcholy. Národní park hodnotí stezku na Sedlenu Gredu jako středně náročnou, asi hodinu a půl jedním směrem. Výstup na Bobotov Kuk je celodenní horská túra: vyrazte brzy a vezměte si vodu, teplé oblečení a mapu. Asi deset minut chůze od Sedla je také via ferrata na Uvité Gredě, jen pro lidi s vybavením a zkušenostmi. Park byl založen v roce tisíc devět set padesát dva a zahrnuje přes třicet dva tisíc hektarů. V této výšce bývá zima i uprostřed léta a mlha dokáže během několika minut zakrýt silnici. Pokud přijde, jeďte pomalu. V Černé Hoře jsou světla stejně povinná i ve dne. Do centra Žabljaku zbývá ještě asi patnáct kilometrů.

Sjíždíte přes Lomni Do. Silnice je zaříznutá do strmých svahů údolí a Uvité Gredy a pod vámi leží jezero Valovito. Před vámi se zvedá osamělý kuželovitý vrchol Stožiny, poznávací znamení údolí Pošćenje. Hned pod Stožinou začíná okružní turistická stezka Jezero, tedy Jezerní stezka, dlouhá šest celých dva kilometru. Trvá asi tři hodiny a vede kolem malých jezer údolí Pošćenje. Kratší varianta, od Suvé Lokvy k jezeru Modro, měří asi čtyři kilometry a je mnohem méně náročná než stezky ze Sedla. Je to pěkné zakončení dne, pokud vám zbývají síly. Poslední část okruhu vede po hlavní silnici ze Šavniku do Žabljaku. Ještě jednou se otevře výhled na masiv a uprostřed stojí Savin Kuk, vysoký dva tisíce tři sta třináct metrů. Lanovky lyžařského střediska na Savině Kuku vedou do výšky dva tisíce dvě stě třináct metrů a sjezdovky jsou pro všechny úrovně. Na hlavní silnici je provoz rychlejší než na okruhu. Po hodinách na úzké silnici hlídejte rychlost a dávejte pozor při předjíždění. Na vjezdu do Žabljaku je čerpací stanice, pokud vám dochází palivo.