Kotor – Lovćen – CetinjePo serpentinách k Njegošovu mauzoleu

Tady, u Trojice, začíná stará silnice na Lovćen a do Cetinje. Do sedla Krstac vás čeká dvacet pět ostrých zatáček, kterým se tu říká kanice, a téměř tisíc výškových metrů. Silnice je stará přes sto čtyřicet let. Když byla Černá Hora na Berlínském kongresu v roce tisíc osm set sedmdesát osm uznána za nezávislý stát, kníže Nikola si pozval inženýra Josipa Sladeho z Trogiru. Slade postavil černohorskou část silnice, z Cetinje přes Njeguši k hranici nad Kotorem, a dokončil ji v roce tisíc osm set osmdesát jedna. Kotor a celý záliv tehdy patřily Rakousku-Uhersku, které stavělo vlastní úsek, z Kotoru k hranici na Krstaci. Jsou to právě tyto serpentiny, dokončené v roce tisíc osm set osmdesát čtyři. Silnice byla stavěná pro koně a kočáry, s mírným a rovnoměrným stoupáním. Proto jsou zatáčky tak nahusto a vozovka je místy sotva širší než jedno auto. Držte se vpravo a jeďte pomalu, hlavně v zatáčkách, a buďte připraveni zastavit, když jede někdo naproti. Nestavějte v zatáčce, ani kvůli fotce. Výš je odstavná plocha s výhledem, tam zastavíme. Kdo sedí vedle řidiče, ať se dívá za něj. S každou zatáčkou je záliv hlouběji pod vámi.

Teď jste uprostřed serpentin. V Kotoru se vypráví, že zatáčky při pohledu shora tvoří písmeno M a že je stavitel takto věnoval kněžně Mileně, manželce knížete Nikoly. Je to místní pověst, ne zápis v projektu. Před touto silnicí spojovala Kotor s černohorskými horami jen strmá kamenná stezka. Dodnes stoupá po skalní stěně nad Starým městem, kolem pevnosti svatého Jana, až na Krstac. Po ní scházeli lidé z Njeguši a okolních vesnic na trh do Kotoru, se sýrem, sušeným masem a dřívím. Sýr z Njeguši se kdysi prodával v Kotoru, ale i v Terstu a v Benátkách. Stezka je dodnes značená. Je dlouhá skoro pět kilometrů, má přes tisíc metrů stoupání a turisté na ni počítají několik hodin. Její popis najdete na našem webu. V roce tisíc devět set šestnáct, za první světové války, začala rakousko-uherská armáda stavět nákladní lanovku z Kotoru přes Krstac do Cetinje. Poháněl ji parní stroj a jezdila až do konce roku tisíc devět set osmnáct. Dnes přes tyto svahy znovu vede lanovka, tentokrát pro cestující. Povíme si o ní cestou na Lovćen. Zůstaňte ve svém pruhu. K vyhlídce zbývá ještě několik zatáček.

Pokud je místo, zastavte na odstavné ploše vpravo a vypněte motor. Nevstupujte do vozovky a dávejte pozor na auta ze zatáček. Podívejte se na západ, dolů. Úplně na konci zálivu leží Staré město Kotor, trojúhelník střech u vody. Nad ním stoupají hradby klikatě až k pevnosti svatého Jana. Podél pobřeží k severu se táhne Dobrota a naproti, na druhém břehu, Prčanj. Kopec za Prčanjem je Vrmac. Odděluje Kotorský záliv od Tivatského, který je vidět za ním, širší a otevřenější. Odtud je vidět, proč byl Kotor po staletí tak dobře chráněný. Moře zabíhá hluboko mezi hory a město se skrývá na samém konci zálivu, pod skalní stěnou. Přírodní a kulturně-historická oblast Kotoru je na Seznamu světového dědictví UNESCO od roku tisíc devět set sedmdesát devět. V přístavu pod vámi často kotví výletní lodě. Z této výšky vypadají malé, ale jsou dlouhé několik set metrů. Až se rozjedete, dejte blinkr a nechte projet ostatní. Do sedla Krstac zbývá asi kilometr.

Jste na Krstaci, sedle ve výšce devět set třicet sedm metrů nad mořem. Tady končí serpentiny a sem vychází i stará pěší stezka z Kotoru. Až do konce první světové války tudy vedla hranice. Na jedné straně byl Kotorský záliv, součást Rakouska-Uherska, na druhé Černohorské knížectví, později království. Obrázek u tohoto zastavení ukazuje starý hostinec na Krstaci na konci devatenáctého století. Cestující si tu odpočinuli i s koňmi, než sjeli do Kotoru nebo pokračovali do Cetinje. Hranice určovala život v těchto horách. Kotor byl pro Njeguši nejbližším městem a trhem, ale ležel v jiném státě. Proto byla tato silnice tak důležitá. Úsek z Cetinje na Krstac je považován za nejstarší silnici pro povozy v Černé Hoře a vedl přímo k moři. Na Krstaci se silnice rozděluje. Nejdřív jedeme do Njeguši. Silnici na Lovćen a k mauzoleu vezmeme, až se vrátíme stejnou cestou, zhruba za hodinu.

Vjíždíte do Njeguši. Vesnice leží kolem kamenitého krasového pole, kterému místní říkají prostě Polje, tedy pole, a tvoří ji asi deset osad s domy z tesaného kamene. Je to kolébka dynastie Petrović Njegoš, která vládla Černé Hoře až do roku tisíc devět set osmnáct. V Njeguši je také patnáct kostelů, na jednu vesnici hodně. Většina cestujících tu ale staví kvůli šunce. Njeguški pršut se vyrábí jen v těchto osadách. Čerstvé kýty se přijímají jen od poloviny listopadu do poloviny února, v nejchladnějších měsících. Natírají se mořskou solí, pak se lisují, odtud jejich plochý tvar. Potom se lehce udí na bukovém dřevě a suší ve větru, který tu vane jednou studený od hor, jindy teplejší od moře. Celé to trvá nejméně devět měsíců, obvykle asi rok. Šunka z Njeguši byla prvním černohorským výrobkem, jehož původ byl chráněn zákonem, už v roce dva tisíce tři. Podává se se sýrem z Njeguši, který se uchovává v oleji. Projeďte vesnicí pomalu a zastavte v některé z hospůdek u silnice. V některých uvidíte i sušárnu. Pokud budete dál řídit, objednejte si k šunce vodu a rakiji si nechte na večer.

Vpravo od silnice stojí kamenný dům, kde se v roce tisíc osm set třináct narodil Radivoje Petrović, kterému se říkalo Rade. Svět ho zná jako Petra Druhého Petroviće Njegoše. Dům je prostý: obdélníkový, kamenný, s klenutým sklepem v přízemí, jako jiné staré domy v kraji. Na druhé straně silnice, na stejném dvoře, stojí dům vojvody Mirka Petroviće, otce krále Nikoly. I sám král Nikola se narodil tady v Njeguši, v roce tisíc osm set čtyřicet jedna. Radovi bylo sedmnáct, když v roce tisíc osm set třicet po smrti strýce Petra Prvního převzal vládu. Byl zároveň vladykou, tedy hlavou církve, a vládcem země. Přivezl do Cetinje tiskárnu a otevřel první školy. Nejvíc se ale připomíná jako básník. Jeho Horský věnec, vydaný v roce tisíc osm set čtyřicet sedm, patří k nejvýznamnějším dílům jihoslovanské literatury. Zemřel na tuberkulózu v Cetinji ve třiceti sedmi letech a přál si odpočívat na vrcholu Lovćenu. Tam teď jedeme. Dům patří Národnímu muzeu Černé Hory a vstupenka do Njegošova mauzolea zahrnuje i jeho prohlídku.

Vpravo je odstavná plocha s výhledem. Pokud je volná, zastavte tam. Pod vámi se otevírá Tivatský záliv a město Tivat, za jasného počasí i otevřené moře. O kus dál, na Kuku, je horní stanice lanovky Kotor–Lovćen, ve výšce tisíc tři sta čtyřicet osm metrů. Lanovka byla otevřena v roce dva tisíce dvacet tři. Ze stanice Dub u Kotoru stoupá téměř čtyři kilometry, asi za jedenáct minut. Když sem někdy přijedete bez auta, je to nejsnazší cesta na Lovćen. Tyto svahy byly frontou. V lednu tisíc devět set šestnáct zaútočila rakousko-uherská armáda na černohorské pozice na Lovćenu. Děla z pevností kolem zálivu a z válečných lodí v zálivu ostřelovala horu celé dny. Během několika dní pozice padly a brzy nato rakousko-uherská vojska vstoupila do Cetinje. Téhož roku byla zbořena i kaple na Jezerském vrchu, kde odpočíval Njegoš. Pro Černohorce byl a je Lovćen symbolem. Právě proto byl ze všech vrcholů terčem on.

Blížíte se k závoře národního parku Lovćen v Međuvršje. U závory se platí vstupné do parku: tři eura za osobu na den. Lovćen je národním parkem od roku tisíc devět set padesát dva. Nejvyšším vrcholem je Štirovnik, tisíc sedm set čtyřicet devět metrů. Před vámi je Jezerský vrch, tisíc šest set padesát sedm metrů, s mauzoleem na samém vrcholu. Na svazích rostou buky a borovice Heldreichova. Bývá tu až o deset stupňů chladněji než na pobřeží a mlha může padnout během pár minut. Pak rozsviťte světla, zpomalte a nepředjíždějte. V zimě je na Lovćenu sníh a led a mauzoleum je zavřené od poloviny listopadu do poloviny dubna. V letní sezoně platí na posledním úseku, od parkoviště k mauzoleu, zvláštní dopravní režim. Řiďte se značkami a pokyny na místě.

Jste na parkovišti pod Jezerským vrchem. Zaparkujte, zamkněte auto a vezměte si bundu a vodu. K mauzoleu vede čtyři sta šedesát jeden schod. Větší část výstupu vede tunelem ve skále, takže je tam stín i v létě. Stoupejte svým tempem a odpočiňte si, kdy potřebujete. Na výstup, prohlídku a návrat počítejte zhruba hodinu. Výstup je strmý a vede jen po schodech, takže není vhodný pro vozíky ani kočárky. Vstupenka do mauzolea stojí osm eur pro dospělé a čtyři eura pro žáky a studenty, děti do dvanácti let mají vstup zdarma. Stejná vstupenka platí i pro Njegošův rodný dům v Njeguši. Mauzoleum je otevřeno od poloviny dubna do poloviny listopadu, od devíti do osmnácti hodin. Vyrazte. Další vyprávění začíná nahoře, na plošině před mauzoleem.

Na tomto vrcholu dal Njegoš ještě za života postavit malou kapli a přál si v ní být pohřben. Zemřel v roce tisíc osm set padesát jedna. Nejdřív byl pohřben v cetinjském klášteře a v roce tisíc osm set padesát pět ho přenesli sem nahoru. Vrchol se stal symbolem, a proto také trpěl. V roce tisíc devět set šestnáct, za rakousko-uherské okupace, byla kaple zbořena a Njegošovy ostatky odvezeny do Cetinje. Vrátily se do obnovené kaple v roce tisíc devět set dvacet pět. V roce tisíc devět set padesát jedna, ke stému výročí Njegošovy smrti, rozhodla vláda tehdejší Lidové republiky Černá Hora nahradit kapli mauzoleem podle návrhu sochaře Ivana Meštroviće. Zbourání kaple vyvolalo protesty pravoslavné metropolie a části věřících. Mauzoleum bylo otevřeno v roce tisíc devět set sedmdesát čtyři. U vchodu stojí dvě Černohorky z černé žuly, jako karyatidy. Uvnitř je žulová postava Njegoše, rovněž od Meštroviće. Básník sedí s otevřenou knihou a za ním roztahuje křídla orel. Klenbu pokrývá mozaika z přibližně dvou set tisíc pozlacených kostiček. Pod ní, v kryptě, stojí prostý mramorový sarkofág s vytesaným křížem a znakem, symboly duchovní a světské moci. Až vyjdete ven, projděte cestou za mauzoleem k okrouhlé vyhlídce. Za jasného dne odtud přehlédnete dvě třetiny Černé Hory.

Projíždíte Ivanovými Kority, zalesněným údolím ve výšce asi tisíc dvě stě metrů. Název znamená Ivanova koryta. Tradice ho spojuje s Ivanem Crnojevićem, vládcem Zety z patnáctého století a zakladatelem Cetinje. Vypráví se, že voda z nedalekého pramene tekla do koryt z bukových kmenů, která udělal Ivan-beg, jak mu lid říkal. Dnes je to srdce národního parku. Vlevo od silnice je návštěvnické centrum, kde dostanete informace o stezkách a mapy. Je tu i lanový park, hotely a restaurace. V parku u silnice stojí busty vládců dynastie Petrović Njegoš, od vladyky Danila po krále Nikolu. Odtud vycházejí nejoblíbenější stezky Lovćenu. V létě je tu příjemně chladno, v zimě bývají Ivanova Korita často pod sněhem. Zimní výbava je v Černé Hoře povinná od patnáctého listopadu do třicátého března. Do Cetinje zbývá ještě asi patnáct kilometrů, většinou z kopce. Jeďte na nižší rychlostní stupeň a nebrzděte pořád.

Vítejte v Cetinji, staré královské metropoli Černé Hory. Tady naše jízda končí. Město vyrostlo kolem kláštera, který Ivan Crnojević založil v roce tisíc čtyři sta osmdesát čtyři. Za knížete a později krále Nikoly bylo Cetinje hlavním městem s vyslanectvími evropských mocností. Mnoho budov bývalých velvyslanectví v centru stojí dodnes. Zaparkujte v centru a pokračujte pěšky. Cetinjský klášter, palác krále Nikoly a Biljarda, Njegošova rezidence, jsou od sebe jen pár minut chůze. K tomu máme mezi našimi audioprůvodci i pěší procházku Cetinjem. Zpět na pobřeží se můžete vrátit stejnou cestou přes Njeguši, pokud to sezonní režim na serpentinách dovolí, nebo rychleji přes Budvu.