Staré město KotorProcházka od Mořské brány k Severní bráně

Vítejte před Mořskou bránou, hlavním vstupem do starého Kotoru. Jméno je doslovné. Kdysi moře sahalo téměř až k samotné bráně, takže lodě přistávaly tady, před hradbami. Bránu, jakou vidíte dnes, obnovili Benátčané v roce tisíc pět set padesát pět. Kotor byl tehdy pohraničním městem Benátské republiky a žil v neustálém strachu z osmanských útoků. Podívejte se nad oblouk. Kdysi tam stával okřídlený lev svatého Marka, znak Benátek. Po druhé světové válce jej nahradil znak Jugoslávie. Níže je vytesáno datum, dvacátý první listopad tisíc devět set čtyřicet čtyři. Toho dne byl Kotor osvobozen. Vedle data je věta: „Cizí nechceme, své nedáme.“ Když vejdete do průchodu, zvedněte pohled. V kamenném výklenku je reliéf z patnáctého století. Zobrazuje Bohorodičku s Kristem, po stranách svatého Tripuna, ochránce města, a svatého Bernarda. Reliéf je starší než samotná brána. Projděte branou pomalu a nezastavujte se uprostřed průchodu, protože tam bývá často tlačenice. Na druhé straně vás čeká Náměstí zbraní.

Toto je Náměstí zbraní, největší náměstí uvnitř hradeb. Jméno dostalo v benátské době, kdy se zde opravovaly a skladovaly zbraně. Budova Arsenalu je v severní části náměstí. Před ní se shromažďovali a vyzbrojovali obránci města. Tak tomu bylo i v roce tisíc pět set třicet devět, když ke Kotoru připlula flotila Chajruddína Barbarossy. Po třech dnech bojů se flotila stáhla. V Arsenalu byla vybavena i kotorská galéra Svatý Tripun. Na ní se Kotorané pod velením kapitána Jerolima Bizantiho zúčastnili bitvy u Lepanta v roce tisíc pět set sedmdesát jedna. Dlouhá budova podél městské hradby, s balkonem na kamenných konzolách, je Knížecí palác. Byla sídlem benátských místodržících, správců města. Vedle ní, u samotné brány, je věž městské stráže. V severozápadním rohu náměstí je budova, ve které je dnes hotel. Francouzské úřady ji v roce tisíc osm set deset přestavěly na divadlo, jedno z prvních v této oblasti. Proto se dodnes nazývá Napoleonovo divadlo. V zimě i v létě je toto náměstí hlavním jevištěm kotorských karnevalů. Nyní se podívejte na východ, naproti Mořské bráně, k hodinové věži.

Před vámi je městská hodinová věž, jeden ze symbolů Kotoru. Byla postavena v roce tisíc šest set dva, za vlády benátského místodržitele Antonia Grimaldiho. Na erbu nad vstupními dveřmi jsou vytesány jeho iniciály a rok výstavby. Zdi jsou z masivních kamenných bloků se zkosenými hranami. Tento způsob stavby se nazývá bunjato a byl oblíbený v renesanci. Podívejte se na věž o něco déle, z okraje náměstí. Všimnete si, že není úplně rovná. Při zemětřeseních, a nejvíce při tom z patnáctého dubna tisíc devět set sedmdesát devět, se naklonila k západu, k moři, o dvacet centimetrů. Základy byly později zpevněny, aby se naklánění zastavilo. Před věží je kamenná pyramida, pranýř. Věří se, že na tomto místě stál už ve středověku sloup, u kterého byli vystavováni odsouzení, aby je vidělo celé město. Dnešní pyramida je obnovená. Na fasádě obrácené k bráně bývalo kdysi více nápisů na počest místodržitele. Některé odstranily samotné benátské úřady, aby se nevytvářel kult jednotlivců. Nyní vyjděte ulicí vpravo od věže, kolem paláce Bizanti, směrem k Moučnému náměstí.

Toto je Moučné náměstí. Jméno dostalo podle skladů mouky, které zde kdysi byly. Kotorská náměstí často nesou jména podle toho, co se na nich prodávalo nebo skladovalo. Jsou tu také Mléčné náměstí, Dřevěné náměstí a Salátové náměstí. Nejkrásnější budovou na náměstí je palác Pima. Byl postaven po ničivém zemětřesení v roce tisíc šest set šedesát sedm. Vstupní portál s terasou je postaven v duchu renesance, zatímco okna a horní balkon v baroku. Spočítejte konzoly pod dlouhým balkonem. Je jich dvanáct. Zábradlí vykovali kotorští kováři. Nad hlavním portálem je erb rodiny Pimů, který drží dva andělé. Palác byl těžce poškozen také při zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět, a byl obnoven. Naproti je palác Buća, mnohokrát přestavovaný. Rodina Bućů dala ve čtrnáctém a patnáctém století obchodníky, diplomaty a teology. Nejznámější je Nikola Buća, protovestiář, tedy správce financí cara Dušana. Na fasádě hledejte zbytky rodinného erbu se stylizovanou lilií. Pokračujte několik desítek metrů na východ. Otevře se náměstí před katedrálou svatého Tryfona.

Před vámi je katedrála svatého Tryfona, nejvýznamnější památka středověkého Kotoru. Svatý Tryfon je patronem města. Na tomto místě postavil kotorský občan Andrija Saracenis už v roce osm set devět menší kostel. V něm byly uchovávány světcovy ostatky, přivezené z Konstantinopole. Dnešní katedrála byla stavěna desetiletí a byla vysvěcena devatenáctého června tisíc sto šedesát šest. Podívejte se na fasádu. Mezi dvěma zvonicemi je oblouk a nad ním velká rozeta. Zvonice nejsou z dvanáctého století. Zemětřesení v roce tisíc šest set šedesát sedm zřítilo část fasády, takže zvonice byly na konci sedmnáctého století obnoveny v barokním stylu. Katedrálu těžce poškodilo také zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět a obnova trvala léta. Pokud vejdete dovnitř, hledejte kamenný ciborium nad hlavním oltářem ze čtrnáctého století a pozlacený stříbrný oltářní obraz, dílo kotorských zlatníků. Dochovaly se také části fresek ze čtrnáctého století. Vstup se platí a otevírací dobu si ověřte na místě. Každého třetího února slaví Kotor svátek svatého Tryfona. Tehdy Bokelská námořní společnost před katedrálou tančí své kolo. Další zastávkou je Jižní brána. Z náměstí se vydejte na jih.

Dorazili jste k Jižní bráně, které se říká také brána od Gurdiće. Jméno dostala podle pramene Gurdić, zdroje vody hned u hradeb. Podívejte se na vodu před hradbami, na druhé straně brány. Na rozdíl od Mořské brány zde není jedna brána. Je to systém tří bran, postavených v různých dobách, jedna za druhou. Kdo by prorazil první, narazil by na druhou a pak na třetí. Bastion Gurdić, který je chrání, byl postaven kolem roku tisíc čtyři sta sedmdesát. Vnější brána je z osmnáctého století a přes vodu kdysi vedl padací most. Zde je dobře vidět, jak byl Kotor bráněn. Město leží na trojúhelníku mezi mořem na západě, řekou Škurdou na severu a strmým kopcem Svatého Ivana na východě. Ze severu a jihu, kde jsou jediné pozemní přístupy, byly postaveny brány s bastiony. Od této brány se hradby šplhají po skále až k pevnosti na vrcholu. V patnáctém a šestnáctém století, kdy se Kotor stal hranicí vůči Osmanské říši, byla tato brána několikrát zesílena. Nyní se vraťte do města. Námořní muzeum je asi tři sta metrů severně.

Toto je Námořní muzeum Černé Hory, v paláci Grgurina. Rodina Grgurinů se přistěhovala do Kotoru z Kopru v Istrii, v druhé polovině sedmnáctého století. Zabývali se námořnictvím a obchodem, získali majetek a vstoupili do kotorské šlechty. Palác nechal na počátku osmnáctého století postavit hrabě Marko Grgurina. Je to příklad zralého baroka: symetrická fasáda, balkony s balustrádami a slavnostní vchod. Tesaný kámen a ozdoby byly dováženy z Korčuly. Na terase paláce je zasazen rodinný erb s kozou. Koza je symbolem Kopru, takže erb připomínal, odkud rodina přišla. Muzeum vzniklo ze sbírky Bratrstva Bokelské námořní společnosti, založeného kolem roku tisíc osm set osmdesát. Pro veřejnost bylo otevřeno v roce tisíc devět set. Celý palác dostalo po druhé světové válce. Dnes ukazuje námořní minulost Boky: modely lodí, námořní mapy a přístroje, zbraně a nábytek ze šlechtických domů. Zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět těžce poškodilo budovu. Muzeum bylo znovu otevřeno po pěti letech obnovy. Podívejte se před vchod: jsou tu dvě malá děla a kotva. Kašna Karampana je jen několik kroků odtud, za rohem paláce.

Tato kašna je Karampana. V minulosti byla jediným zdrojem sladké vody ve městě. Proto sem každý den přicházeli obyvatelé Kotoru s nádobami pro vodu. Kašna v této podobě pochází z doby baroka, z konce sedmnáctého nebo začátku osmnáctého století. Podívejte se na kovanou mříž kolem ní. Vykoval ji jeden z mnoha kotorských kovářů. Jeho jméno se nedochovalo. Zatímco se čekalo ve frontě, povídalo se. Přenášely se tu zprávy a šířily městské historky. Proto se Karampana pro obyvatele Kotoru stala symbolem městského ducha, toho, co se ve městě ví, vypráví a předává dál. Na chvíli se zastavte a rozhlédněte se. Nejsou tu velké paláce. Tohle je každodenní Kotor: úzké uličky, mnohé beze jména, malá náměstí a domy opřené jeden o druhý. V Kotoru je i průchod, který se jmenuje Pušti me proć, a je tak úzký. Kotor byl v průběhu staletí vícekrát poničen zemětřeseními, a mnohé se proto stavělo a přestavovalo znovu. Půdorys ulic však zůstal převážně středověký. Další zastávkou je náměstí Panny Marie od Andělů s Muzeem koček. Vydejte se na západ, asi sto metrů.

Stojíte na náměstí Panny Marie od Andělů. Jméno dostalo podle barokního kostela Panny Marie od Andělů. Za francouzské správy byl kostel proměněn ve skladiště a dnes je v něm městské kino. Muzeum koček je v místnosti, kde bývala jídelna kláštera klarisek. Kočky v Kotoru potkáte na každém kroku: na schodech, oknech i židlích kaváren. Staly se symbolem města a hlavním motivem suvenýrů. Ale buďte opatrní u historek, které uslyšíte. Neexistují důkazy, že kočky zachránily Kotor před morem nebo že krmily obyvatele během obléhání. Muzeum koček, otevřené v roce dva tisíce třináct, samo uvádí, že jde o vymyšlené legendy. Když bylo muzeum otevřeno, kočky ještě nebyly poznávacím znamením města. Tím se staly teprve později, spolu s turisty a suvenýry. V muzeu je sbírka starých knih, grafik, pohlednic, novin a dalších předmětů s motivem kočky, od šestnáctého století do roku devatenáct set sedmdesát. Kočky na ulicích nemají majitele, ale starají se o ně obyvatelé i spolky. Nechávají jim vodu, jídlo a kartonové krabice na spaní. Dobrovolníci je sterilizují a léčí. Teď se vydejte na severovýchod, na náměstí svatého Lukáše.

Na tomto náměstí stojí dva pravoslavné kostely: malý kostel svatého Lukáše a za ním velký kostel svatého Mikuláše. Kostel svatého Lukáše patří k nejstarším v Kotoru. Podle nápisu na západním průčelí ho nechal v roce tisíc sto devadesát pět postavit Mauro Kacafrangi s manželkou Bonou, v době velkého župana Štěpána Nemanji a jeho syna Vukana. Spojuje se v něm románský a byzantský styl. Za benátské vlády byl kostel katolický a po zemětřesení v roce tisíc šest set šedesát sedm byl předán pravoslavným věřícím. Katolický oltář zůstal, a tak měl kostel nějakou dobu dva oltáře. Podlahu kostela tvoří náhrobní desky, protože se obyvatelé Kotoru až do třicátých let dvacátého století pohřbívali v kostelech. Kotorská zemětřesení přečkal svatý Lukáš bez větších poškození. Kostel svatého Mikuláše byl stavěn od roku devatenáct set dva do roku devatenáct set devět, na místě staršího kostela, který vyhořel při požáru. Na hlavním průčelí má dvě zvonice. Kvůli stísněnému prostoru není jeho oltář obrácen k východu, jako u většiny pravoslavných kostelů. Pokračujte na severovýchod, ke kostelu Panny Marie, vedle Severní brány.

Toto je kostel Panny Marie, kterému obyvatelé Kotoru říkají Koleđata, a často také kostel blahoslavené Ozany. Dnešní kostel byl postaven v roce tisíc dvě stě dvacet jedna, na místě raně křesťanské baziliky ze šestého století. Je to nejstarší stavba nalezená ve městě. Zbytky baziliky jsou vidět v sakristii, metr a půl pod dnešní podlahou. Zvonice byla dostavěna v osmnáctém století. Podívejte se na bronzová vrata. Reliéfy na nich zobrazují výjevy ze života blahoslavené Ozany Kotorské. Narodila se v roce tisíc čtyři sta devadesát tři jako Jovana Kosić, v pravoslavné rodině z vnitrozemí. Jako dívka přišla do Kotoru, kde sloužila ve šlechtické rodině Buća. Tam přestoupila ke katolictví a rozhodla se žít jako poustevnice, zazděná v malé cele u jednoho kotorského kostela. Malým okénkem poslouchala mši a hovořila s lidmi, kteří přicházeli pro radu. Když Barbarossa v roce tisíc pět set třicet devět napadl město, obyvatelé Kotoru připisovali záchranu jejím modlitbám. Zemřela v roce tisíc pět set šedesát pět. Její tělo je od počátku devatenáctého století uchováváno zde, v kostele Panny Marie. Za blahoslavenou byla prohlášena v roce devatenáct set třicet čtyři. Severní brána je hned za kostelem.

Toto je Severní brána, které se říká také Brána od řeky. Před ní teče Škurda, řeka, která se zde vlévá do zálivu. Městu sloužila jako přírodní příkop. Brána byla postavena v roce tisíc pět set čtyřicet, rok po útoku Hajrudina Barbarossy. Jeho flotila v srpnu tisíc pět set třicet devět napadla Kotor, ale obránci ji odrazili. Nápisy na bráně tuto obranu připomínají. Ve stejném roce jako brána byl postaven bastion Bembo, západně od ní, u řeky. Dnes je v něm letní scéna, na které se konají koncerty a představení. Projděte bránou a zastavte se na mostě. Podívejte se na hradby od řeky. Když se začala používat děla, byly zdi z vnější strany zesíleny šikmými opěráky. Části hradeb podél Škurdy patří k nejstarším ve městě. Zde končí procházka Starým městem. K Bráně od moře dojdete za pět minut, pokud půjdete městem na západ. Pokud chcete na hradby, vstup je blízko, východně od kostela svaté Marie, u kopce. V roce dva tisíce dvacet šest stojí vstupenka patnáct eur a ti, kdo žijí v Černé Hoře, mají vstup zdarma. K pevnosti na vrcholu je to asi hodinu chůze.

Zastavte se u kostela Panny Marie od Zdraví. Překonali jste přibližně třetinu výstupu. Kostel byl postaven v roce tisíc pět set osmnáct jako slib po jedné z morových epidemií, které postihly Kotor. Říkali mu také Panna Marie od odpočinku. Modlili se v něm vojáci posádky horní pevnosti. Otočte se k městu. Odtud je vidět trojúhelníkový tvar Kotoru: moře na západě, řeka Škurda na severu a skála na východě. Jsou vidět střechy, zvonice katedrály a přístav, kam přijíždějí výletní lodě. Hradby stoupají cikcak podél skály. Jsou dlouhé asi čtyři a půl kilometru, místy vysoké až dvacet metrů a silné od dvou do šestnácti metrů. Opevnění zde stavěli Ilyrové, Byzanc, Benátky a Rakousko, ale největší část dnešních hradeb postavili Benátčané. Kotor byl v roce tisíc devět set sedmdesát devět zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Od roku dva tisíce sedmnáct je na seznamu také jako součást benátských obranných staveb. Pokud jste unavení, toto je dobré místo k návratu. Dále je stezka strmější a stínu téměř není. Schody jsou nerovné a vyleštěné, dávejte pozor při sestupu. K pevnosti zbývá ještě asi půl hodiny.

Dorazili jste k pevnosti svatého Jana, které Kotorané říkají San Giovanni. Nacházíte se v nadmořské výšce asi dvě stě šedesát metrů. Vrch kopce byl opevněn již v ilyrské době a v šestém století pevnost obnovil byzantský císař Justinián. Dnešní podobu jí dali především Benátčané, přistavovali ji také Rakušané. Podívejte se dolů na záliv. Pod vámi je Staré město a napravo od něj podél pobřeží Dobrota. Na protějším břehu jsou Muo a dále Prčanj. V roce tisíc devět set sedmdesát devět zasáhlo černohorské pobřeží ničivé zemětřesení. Kotor byl téhož roku zapsán na seznam světového dědictví a kvůli poškození také na seznam ohroženého dědictví. Z tohoto seznamu byl vyřazen v roce dva tisíce tři po obnově města. Pevnost zažila i neobvyklé obléhání. Počátkem roku tisíc osm set čtrnáct vytáhli britští námořníci děla na pozice nad pevností. Francouzská posádka se vzdala pátého ledna. Když rakouská armáda v roce tisíc devět set osmnáct odešla, zůstala pevnost prázdná. Odpočiňte si a napijte se vody. Sestupujte pomalu, stejnou cestou, protože schody jsou při sestupu nejkluzčí. Děkujeme, že jste vystoupili s námi.