Staré město Budva a CitadelaOd nekropole k Mogrenu

Stojíte před zbytky antické nekropole, městského pohřebiště z doby Řeků a Římanů. Objevili ji náhodou, v letech tisíc devět set třicet šest až tisíc devět set třicet osm, když se kopaly základy pro hotel Avala, tady vedle vás. Výzkum pokračoval v padesátých letech, a nejvíc po zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět. Našlo se asi čtyři sta padesát hrobů. Nejstarší pocházejí z helénistické doby, ze čtvrtého století před naším letopočtem, nejmladší z raně byzantské doby. Ležely v nich zlaté a stříbrné šperky, sklo, keramika a zbraně. Část nálezů má Muzeum města Budvy, část skončila v muzeích na Cetinji, v Bělehradě, Záhřebu a Splitu. Často uslyšíte, že Budva je stará dva a půl tisíce let. To číslo pochází z písemných pramenů: řečtí autoři zmiňují Budvu jako město v Ilýrii a turistická organizace Budvy uvádí Sofokla z pátého století před naším letopočtem. Podle legendy město založil Kadmos, zakladatel řeckých Théb, který sem přijel na voze taženém voly. Odtud prý i jméno, protože řecky se vůl řekne bús. Hroby před vámi jsou hmatatelný důkaz, že tu lidé žili a pohřbívali své blízké nejméně před dvěma tisíci čtyřmi sty lety.

Toto je hlavní městská brána, italsky Porta di Terra Ferma, tedy Pevninská brána. Jí se z pevniny vcházelo do města na malém poloostrově. Podívejte se nad oblouk. Jsou tam zazděné dva erby. Ten nižší je středověký znak Budvy: štít se třemi osmicípými hvězdami. Ještě výš, u samého vrcholu zdi, je strážní stanoviště a pod ním reliéf okřídleného lva. To je lev svatého Marka, znak Benátské republiky, která Budvě vládla od roku tisíc čtyři sta čtyřicet dva do roku tisíc sedm set devadesát sedm. Původní brána nebyla přesně tady, ale asi deset metrů severněji. Před ní stála nízká půlkruhová věž, kde se před vstupem do města odkládaly zbraně. Rakušané ji v roce tisíc osm set šedesát sedm zbořili a otevřeli tento vchod. Zvyk odkládat zbraně ale nezmizel: nad branou, z vnitřní strany, vznikla zbrojnice. Až projdete branou, otočte se. Ve výklenku nad průchodem je mozaiková ikona Panny Marie, ochránkyně města. Vedle ní se kdysi každou noc rozsvěcela olejová lampa.

Tohle je Náměstí básníků. V létě je jednou ze scén festivalu Grad teatar, který od roku tisíc devět set osmdesát sedm každý rok mění Staré město v divadlo. Ten rok není náhoda. Patnáctého dubna tisíc devět set sedmdesát devět, krátce po sedmé ráno, zasáhlo černohorské pobřeží zemětřesení o síle šest celých devět. V Černé Hoře zahynulo sto jeden člověk. Staré město v Budvě bylo těžce poničeno. Ze zhruba čtyř set budov zůstalo nepoškozeno jen osm. Popraskaly i hradby a věže. Obnova trvala do roku tisíc devět set osmdesát sedm. Domy dostaly zpět svou původní podobu, kámen po kameni. Peníze zčásti přicházely z celé tehdejší Jugoslávie: zaměstnanci deset let odváděli na obnovu jedno procento ze mzdy. Zemětřesení ale odkrylo i něco mnohem staršího. Při pracích se našly zbytky mohutné hradby a městské brány z obrovských kamenných bloků. Datují se do čtvrtého století před naším letopočtem a jsou to nejstarší zdi Budvy. Jejich pilíře jsou dodnes vidět z galerie v přízemí jednoho podniku v Njegošově ulici, kterou jste právě přišli.

Před vámi je Muzeum města Budvy s archeologickou a etnografickou sbírkou. Budova pochází z počátku devatenáctého století. Nad vchodem je erb s liškou a letopočtem tisíc osm set dvacet pět. Po zemětřesení se pod domem našla římská dlažba. Uvnitř je část toho, co vydala nekropole, kterou jste viděli na začátku. Archeologická sbírka má přes tisíc dvě stě předmětů, od pátého století před naším letopočtem po středověk: helénistické zlato, nádoby, sklo, stříbrné nádobí a nástroje. Ilyrské, řecké, římské, byzantské a slovanské stopy, a všechny z jednoho místa. Pokud půjdete dovnitř, hledejte zlaté náušnice a brož s orlem, který nese v drápech chlapce. Spojují se s mýtem o Diovi, který se proměnil v orla a odnesl mladého Ganyméda na Olymp. Muzeum má i římskou mozaiku, nejspíš z druhého století našeho letopočtu. I ta se našla náhodou, koncem třicátých let, při stavbě starého hotelu Avala. Etnografická sbírka je ve třetím patře, s předměty z tohoto kraje od osmnáctého do počátku dvacátého století. Vstup je placený a otevírací dobu najdete na dveřích.

Tohle je brána Pizana v severní hradbě. Vede k přístavu pro jachty. Severní hradba má tři brány: Železnou bránu, která kdysi vedla do rakouské vojenské nemocnice, bránu Pizana a bránu u kapitanátu, tedy u budovy přístavního úřadu. Ve východní hradbě je ještě úzká Pizanela, kterou se kdysi vyhazovaly odpadky. Hradby kolem města měří asi osm set sedmdesát pět metrů a jsou vysoké zhruba dvanáct metrů. Dají se v nich číst vrstvy: římská a byzantská, středověká, benátská a rakousko-uherská. Hradby tu stály už v devátém století. Velké zemětřesení v roce tisíc šest set šedesát sedm je zbořilo a nové vyrostly na starých základech. V rozích stojí bastiony. Bastion Gradenigo, kde se potkává západní a severní hradba, vznikl v roce tisíc čtyři sta devadesát osm, když Benátčané obezdili středověkou věž. Na severovýchodě je bastion Repeno, odkud se hlídal vjezd do budvanské zátoky. Na jihozápadě stojí Murava, která v roce tisíc devět set sedmdesát devět praskla skrz naskrz a později dostala zpět svou původní podobu. Po hradbách se dá projít. Vstup je u Citadely, na jihu města, a platí se zvlášť.

Před vámi je pravoslavný kostel Nejsvětější Trojice. Toto náměstí mezi kostely je v létě hlavní scénou festivalu Grad teatar. Ve srovnání se sousedy je kostel mladý. Dokud Budvě vládly Benátky, převahu měla katolická církev. Když Benátská republika v roce tisíc sedm set devadesát sedm padla, pravoslavní obyvatelé Budvy požádali o vlastní kostel ve městě. S podporou černohorského vladyky to nová rakouská správa povolila. Stavělo se od roku tisíc sedm set devadesát osm do roku tisíc osm set čtyři. Podívejte se na průčelí. Nahoře je zvonicová stěna se třemi zvony, za ní kupole a nad západními dveřmi kamenná rozeta. Uvnitř je ikonostas řeckého malíře Nauma Zetiriho z ostrova Milos z roku tisíc osm set třicet šest. Jeho podpis je pod výjevem Ukřižování. V ikonách se mísí benátské a byzantské vlivy. V ohradě kostela, na severozápadní straně, je hrob Stefana Mitrova Ljubiši, spisovatele a politika, který se narodil v Budvě. Kritici mu říkali Njegoš prózy, kvůli povídkám o lidech a minulosti tohoto kraje.

Toto je katolický kostel svatého Jana Křtitele, místně svatého Ivana. Podle tradice tu první kostel stál už v sedmém století, kdy pobřeží patřilo Byzanci. V devátém století, s příchodem benediktinů, se stal městskou katedrálou. Sídlila tu budvanská diecéze, až do roku tisíc osm set dvacet osm, kdy byla zrušena. To, co vidíte dnes, je hlavně obnova po zemětřesení v roce tisíc šest set šedesát sedm. Vysoká zvonice, kterou je vidět z celého města, vyrostla v roce tisíc osm set šedesát sedm. Vedle kostela stojí budova bývalého biskupského paláce. Uvnitř je ikona Panny Marie s Kristem, které se říká Budvanská Madona nebo Velká Panagia. Věřilo se, že chrání město před morem i před piráty. Dlouho byla v kostele Santa Maria in Punta, sem ji přenesli v roce tisíc osm set pět. Oltářní stěna je mozaika z muránského skla o ploše čtyřicet metrů čtverečních, dílo chorvatského malíře Iva Dulčiće. I půda pod vámi je stará. Pod náměstím leží zbytky římských term, tedy veřejných lázní. Našly se v polovině osmdesátých let a zatím nejsou přístupné. Hned u kostela se odkryly zdi raně křesťanské baziliky z pátého nebo šestého století.

Na samém konci mysu, na skále nad mořem, stojí Santa Maria in Punta, Panna Marie na mysu. Je to nejstarší kostel ve Starém městě. Stavba začala v devátém století, kdy na budvanské pobřeží přišli benediktini. V kostele je zazděná deska s vytesaným letopočtem osm set čtyřicet. Odborníci se dodnes přou, nakolik je ta deska spolehlivá. Podle dějin města Budvu jen o rok později, v roce osm set čtyřicet jedna, vyplenili Saracéni, kteří připluli z moře. Později klášter převzali františkáni. Fungovala tu nejstarší budvanská škola a mniši opisovali řecké a latinské autory. Kostel byl mnohokrát zbořen a znovu postaven, a tak na něm vidíte románský sloh, gotiku i baroko pohromadě. Dnes se tu konají výstavy a koncerty. Malý kostel vedle je zasvěcen svatému Sávovi Posvěcenému. Nejde o srbského svatého Sávu, ale o mnicha z Kappadokie, kdysi patrona Budvy. Na desce uvnitř stojí, že byl založen roku tisíc sto čtrnáct. Je postaven ze střídajících se řad bílého a růžového kamene a uvnitř jsou slabé stopy fresek z dvanáctého století.

Tohle je Citadela, nejvyšší bod Starého města. Dříve se jí říkalo Kaštel, nebo pevnost svaté Marie. Městské hradby tu začínají a tady také končí. Toto místo se opevňovalo dávno před středověkem. Podle výzkumů tu stálo opevnění už před Řeky a v helénistické době tu byla akropole antické Budvy. Samotná pevnost se poprvé zmiňuje v roce tisíc čtyři sta dvacet pět. Nějaký čas tu sídlil i zetský metropolita. To, co vidíte dnes, je směs epoch: středověká věž, benátské bastiony a rakousko-uherská kasárna z devatenáctého století. Když ji Rakušané přestavovali, zbořili malý kostel Santa Maria in Castio. Část jeho jižní zdi se zbytky omítky po freskách je vidět dodnes. Zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět těžce poškodilo i pevnost. Po obnově byla Citadela léta scénou festivalu Grad teatar. Dnes je v soukromém vlastnictví. Uvnitř je malá muzejní expozice, knihovna se starými knihami a restaurace a z terasy je vidět ostrov Sveti Nikola. Vstup je placený; cenu a otevírací dobu si ověřte u vchodu.

Na skále před vámi stojí bronzová dívka zachycená v tanečním pohybu. Říká se jí Balerína, Tanečnice nebo prostě Dívka, a patří k nejfotografovanějším místům v Budvě. Jejím autorem je bělehradský sochař Gradimir Aleksić. Socha vychází ze staré místní pověsti. Dívka byla zasnoubená s námořníkem, který odplul daleko, aby vydělal na jejich společný život. Už se nevrátil. Ona mu zůstala věrná a každé ráno chodila na tuto skálu dívat se na moře. Proto je otočená k širému moři, a ne k městu. Teď se podívejte zpátky k hradbám. Pláž přímo pod nimi se jmenuje Ričardova glava, Richardova hlava. Jméno dostala po americkém herci Richardu Widmarkovi, který v Budvě natáčel film Dlouhé lodě. Stezka, na které stojíte, vede od hotelu Avala k pláži Mogren a je dlouhá asi tři sta padesát metrů. Je vytesaná ve skalách nad mořem. Za silného jižního větru a vysokých vln není bezpečná a zavírá se. Držte se zábradlí a dávejte pozor na děti.

Podívejte se zpátky přes zátoku. Vpravo od hradeb Starého města, na moři, leží ostrov Sveti Nikola. Od Budvy ho dělí necelý kilometr vody. Jméno dostal po malém kostele svatého Mikuláše, který na ostrově stojí. Místní mu říkají také Havaj. Na ostrově jsou tři pláže a v létě tam jezdí lodičky z budvanského přístavu pro jachty. Před vámi, za skalami, je Mogren. Jsou to dvě pláže spojené krátkým tunelem ve skále. Podle pověsti dostal jméno po španělském mořeplavci Mogrinim. Jeho loď tu ztroskotala, on se zachránil a z vděčnosti postavil kapli svému patronovi, svatému Antonínovi. Odtud je vidět skoro celá procházka, kterou jste právě prošli: hradby, za nimiž leží antické pohřebiště, hlavní brána, zvonice svatého Ivana, kostely na mysu a Citadela na skále nad mořem. Budvu po staletí bořili dobyvatelé i zemětřesení a její obyvatelé ji pokaždé znovu postavili na stejném místě.