Perast a Panna Marie na SkáleNábřeží, paláce a ostrov slibů

Před vámi stojí palác Bujovićů, první velký dům na vjezdu do Perastu od Risanu. Podívejte se na přízemí. Pět oblouků otevřeného podloubí nese terasu a nad ní jsou balkony s kamennými balustrádami. Palác postavil roku tisíc šest set devadesát čtyři benátský architekt Giovanni Battista Fonte. Benátské úřady ho nechaly zbudovat jako poděkování městskému kapitánovi Vickovi Bujovićovi za statečnost ve válce s Osmany na konci sedmnáctého století. Latinské nápisy na fasádě mluví právě o této vděčnosti. Bujović se ze svého paláce dlouho netěšil. Zabili ho roku tisíc sedm set devět ve sporu mezi perastskými rody a o tom ještě na procházce uslyšíte. Dnes je tu Muzeum města Perast. Bylo založeno roku tisíc devět set třicet sedm a do paláce se přestěhovalo v padesátých letech. V námořní, etnografické a historicko-umělecké sbírce uchovává přes dva tisíce předmětů. Mezi portréty je i sám Vicko Bujović, kterého namaloval jeho přítel, malíř Tripo Kokolja.

Podívejte se do svahu. Nad nábřežím vidíte štíhlou osmibokou zvonici. To je kostel Panny Marie Růžencové a kamenný dům vedle něj je palác Zmajevićů, kterému se v Perastu říkalo Biskupský palác. Zmajevićové patřili k nejznámějším rodům Perastu. Andrija Zmajević byl zdejším farářem, potom barským arcibiskupem, spisovatelem a básníkem. Na paláci je vytesán letopočet tisíc šest set šedesát čtyři. Růžencový kostel postavil Andrija roku tisíc šest set sedmdesát osm jako svou hrobku a je v něm pohřben. Zvonice byla dokončena roku tisíc šest set devadesát čtyři, v roce jeho smrti. Andrija byl také mecenášem. Malíři Tripu Kokoljovi zadal obrazy pro kostel na ostrově Panny Marie na Skále a sám určil, co na nich bude. Uvidíte je později, na ostrově. Později v Biskupském paláci žil i Vicko Zmajević, rovněž barský arcibiskup a potom arcibiskup v Zadaru. Ze stejného rodu pocházel Matija, který se dostal mnohem dál, až do Ruska. O něm za chvíli. Ke kostelu vedou strmé kamenné schody, takže se na něj dívejte odsud.

Velký palác před vámi je palác Smekjů, dnes hotel. Postavil ho hrabě Petar Smekja roku tisíc sedm set šedesát čtyři, jak říká latinský nápis nad vchodem. Fasády jsou z kamene z ostrova Korčula a dům má přízemí, dvě patra a vyhlídku na střeše. Uvádí se jako jeden z největších paláců v Kotorské zátoce. Napravo od něj stojí malý kostel svatého Marka. Paláce Perastu patřily rodům sdruženým do dvanácti bratrstev, kterým se tu říkalo kazady. Bratrstva volila městskou správu a koncem šestnáctého století se Perast oddělil od Kotoru a stal se samostatnou obcí. Bratrstva měla i zvláštní čest. Jejich muži střežili hlavní válečný prapor Benátské republiky na admirálské lodi. Praporečníkům se říkalo gonfalonieři. Podle pramenů jich sedm padlo při obraně praporu v bitvě u Lepanta roku tisíc pět set sedmdesát jedna. Perast za to dostával od Benátek výsady v obchodu a plavbě. Odtud pocházely peníze na paláce, které vidíte.

Tady stojí busty tří rodáků z Perastu. Malíře Tripa Kokolju poznáte na ostrově. Teď příběh dvou mořeplavců. Marko Martinović, narozený roku tisíc šest set šedesát tři, byl námořník a matematik. Roku tisíc šest set devadesát osm mu benátský senát svěřil výcvik sedmnácti ruských šlechticů. Poslal je car Petr Veliký, který budoval loďstvo a potřeboval důstojníky, kteří znají moře. Martinović je tady v Perastu učil navigaci. Jednomu z žáků, knížeti Dmitriji Golicynovi, věnoval pojednání o stavbě lodí. Nábřeží, po kterém jste přišli, dnes nese jeho jméno. Druhá busta patří Matijovi Zmajevićovi, synovci arcibiskupa Andriji. Narodil se tady roku tisíc šest set osmdesát. Po vraždě Vicka Bujoviće ho obvinili ze spoluúčasti a z Perastu odešel. Přes Konstantinopol se dostal do Ruska a vstoupil do služeb Petra Velikého. Bojoval se Švédskem na Baltu a dosáhl hodnosti admirála. Pohřben je v Moskvě. Tak dalo jedno malé městečko ruskému loďstvu učitele i admirála.

Před vámi je farní kostel svatého Mikuláše, patrona námořníků, a jeho zvonice vysoká padesát pět metrů. Je vidět zdaleka z moře. Zvonice byla dokončena roku tisíc šest set devadesát jedna z kamene z Korčuly. Navrhl ji benátský architekt Giuseppe Beati a postavil ji Ivan Krstitelj Škarpa. Kostel ve své dnešní podobě pochází z roku tisíc šest set šestnáct. Na fasádě je nápis o vítězství obyvatel Perastu nad osmanským vojskem patnáctého května tisíc šest set padesát čtyři. Perast to vítězství slaví dodnes, každý květen. Za starým kostelem se zvedají zdi nového, mnohem většího. Základní kámen byl položen roku tisíc sedm set čtyřicet, ale stavba nebyla nikdy dokončena. Kolem roku tisíc osm set ji zastavily napoleonské války. V tomto kostele skončila i benátská vláda nad Perastem. Když Napoleon zrušil Benátskou republiku, obyvatelé dvacátého třetího srpna tisíc sedm set devadesát sedm stáhli její vlajku a slavnostně ji pohřbili pod hlavním oltářem. Kapitán Josip Visković pronesl řeč na rozloučenou. Jeho slova si lidé pamatují dodnes: ty s námi, my s tebou.

Tento palác patřil rodu Viskovićů, z něhož pocházel i kapitán, který pohřbil benátskou vlajku. Archiv a knihovna rodu jsou dnes součástí fondu Muzea města Perast. Tahle část městečka, od náměstí po mys Pešovo, se jmenuje Luka, tedy přístav. Stávaly tu staré perastské loděnice. První se zmiňuje už ve čtrnáctém století. Roku tisíc pět set dvanáct měl Perast šedesát lodí. Na vrcholu, v polovině osmnáctého století, čítalo loďstvo asi sto větších plavidel a městečko mělo asi tisíc šest set obyvatel. Lodě z Perastu se plavily po celém Středomoří a doplouvaly až do Anglie a Holandska. Peníze vydělané na moři se proměnily v paláce a kostely, které kolem sebe vidíte. Pád Benátské republiky a potom parníky v devatenáctém století tento vzestup ukončily. Dnes je Perast tiché místo s něco málo přes dvě stě obyvateli. V přístavní čtvrti stojí i paláce dalších námořnických rodů, mezi nimi Balovićů, Bronzů a Mršů.

Zatímco loď odplouvá od břehu, podívejte se na Perast jako celek. Městečko leží pod horou svatého Eliáše, vysokou asi osm set sedmdesát metrů. Nad domy, ve svahu, vidíte pevnost Svatého kříže. Perast nikdy neměl hradby jako Kotor. Bránil se touto pevností a řadou devíti věží postavených v šestnáctém a sedmnáctém století. Městečko stojí na výběžku mezi Risanskou a Kotorskou zátokou, naproti průlivu Verige, nejužšímu místu Boky. Kdo držel tento průjezd, ovládal cestu ke Kotoru. Proto se tu po staletí bojovalo s Osmany a piráty. Roku tisíc šest set dvacet čtyři bylo městečko vypleněno a o třicet let později ho obyvatelé úspěšně ubránili. To vítězství slaví dodnes. Před lodí jsou dva ostrovy. Vlevo, blíž, je ostrov svatého Jiří s cypřiši a kamenným kostelem. Je přírodní. Vpravo, s modrou kupolí a kulatou zvonicí, je Panna Marie na Skále, ostrov, který udělali lidé. Tam přistanete.

Přistáváte u ostrova Panny Marie na Skále. Jeho místní jméno pochází ze starého nářečního slova pro skálu v moři. Podle pověsti našli dvacátého druhého července tisíc čtyři sta padesát dva bratři Mortešićové z Perastu na této skále ikonu Panny Marie s Ježíškem. Odnesli ji do Perastu, ale ikona se prý vrátila na skálu. Námořníci se tehdy rozhodli postavit tu kostel. Po staletí kolem skály potápěli kameny a staré lodě, až se z moře vynořil ostrov. Dnes má asi tři tisíce metrů čtverečních. Zvyk trvá dodnes. Každý rok dvacátého druhého července za soumraku vyplouvá z Perastu procesí ozdobených lodí, svázaných k sobě a naložených kamením. U ostrova se kameny házejí do moře a pak následují modlitby a zpěv. Tomuto zvyku se říká fašinada. Kostel byl postaven roku tisíc šest set třicet. Poškodilo ho zemětřesení roku tisíc šest set šedesát sedm a dnešní podobu s osmibokou kupolí a kulatou zvonicí získal roku tisíc sedm set dvacet pět. Vstup na ostrov je volný. Je to živé poutní místo, proto během mše nefotografujte.

Podívejte se nahoru. Strop i stěny pokrývají obrazy Tripa Kokolji, barokního malíře z Perastu narozeného roku tisíc šest set šedesát jedna. Pro tento kostel namaloval šedesát osm obrazů. Objednal je arcibiskup Andrija Zmajević, který také vybral jejich náměty: výjevy ze života Panny Marie, proroky a sibyly. Největší obraz, Smrt Panny Marie, je dlouhý asi deset metrů. Na hlavním oltáři je ikona Panny Marie s Ježíškem, ta, kterou podle pověsti našli na skále. Je malovaná na cedrovém dřevě a připisuje se kotorskému malíři Lovru Dobričevićovi. Teď se podívejte na stěny kolem sebe. Pokrývají je stříbrné votivní destičky, je jich přes dva tisíce. Darovali je námořníci a jejich rodiny jako díky za záchranu v bouři, v bitvě nebo z nemoci. Na mnoha je loď na vlnách. Často se opakuje latinská věta: Votum feci, gratiam accepi. Složil jsem slib, dostal jsem milost.

Muzeum u kostela uchovává dary námořníků z Perastu. Votivní obrazy ukazují lodě v bouři nebo v bitvě, z nichž se jejich kapitáni vrátili domů. Vznikaly od sedmnáctého do dvacátého století. Jsou tu i předměty z perastských domů. Nejvíc pozornosti přitahuje jedna výšivka. Vyšila ji Hijacinta Kunićová, rozená Mijovićová, a podepsala roku tisíc osm set dvacet osm. Zobrazuje Pannu Marii s Ježíškem, vyšitou hedvábím a zlatou a stříbrnou nití. Pověst vypráví, že na ní pracovala mnoho let, zatímco čekala, až se jí milý vrátí z moře, a že na vlasy andělů použila vlastní vlasy. Prohlédněte si zblízka světlé a tmavé nitě. Až budete odcházet, hledejte nad dveřmi kytice květin. Podle zvyku je tu nechávají nevěsty po svatbě v tomto kostele.

Před vámi je ostrov svatého Jiří. Na rozdíl od Panny Marie na Skále vznikl přirozeně. Stojí na něm benediktinské opatství svatého Jiří. Jeho první opat se připomíná roku tisíc sto šedesát šest. Opatství podporovali měšťané z Kotoru a v jeho čele stáli kotorští šlechtici. Než Perast zesílil, patřil ostrov Kotoru a hlídal vjezd do této části zátoky. Mezi cypřiši je hřbitov. Po staletí se tu pohřbívali obyvatelé Perastu, námořníci i šlechta. V polovině sedmnáctého století byl opatem tohoto kláštera Andrija Zmajević, tentýž arcibiskup z Biskupského paláce. Na ostrově svatého Jiří se obvykle přistát nedá. Prohlédněte si ho odsud nebo z lodi cestou zpět. Podívejte se také přes vodu na Perast. Odsud je vidět, jak se zvonice a paláce řadí podél břehu, tak jak je vídali kapitáni, když se vraceli domů.