Boka Kotorská autemOkruh z Kotoru přes trajekt a Perast

Vjíždíte do Muo, staré rybářské vesnice pod Vrmacem, naproti Kotoru. Jméno pochází ze slova mul, což znamená přístaviště. Zatímco sousední Prčanj a Dobrota žily z velkých lodí, tady se žilo z rybolovu a z člunů, které převážely lidi přes záliv. Muo je i rodištěm blahoslaveného Graciji. Narodil se tu roku tisíc čtyři sta třicet osm. Jako mladík rybařil a plavil se po moři, potom vstoupil do řádu augustiniánů. Zemřel v Benátkách roku tisíc pět set osm a církev ho prohlásila za blahoslaveného. Roku tisíc osm set deset převezla loď jeho tělo zpět do Muo. Vesničané mu postavili nový kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů a vysvětili ho roku tisíc osm set šedesát čtyři. Blahoslavený Gracija tam dodnes odpočívá ve stříbrném sarkofágu. Na konci devatenáctého století vznikl v Muo pěvecký spolek Zvonimir. Roku tisíc devět set sedm se tu otevřela továrna na rybí konzervy, která dala práci mužům i ženám z vesnice. Silnice přes Muo je úzká, jeďte pomalu. Pokud chcete kostel navštívit, parkujte jen tam, kde se smí. Spolujezdec se může podívat přes vodu: naproti jsou hradby Kotoru a pevnost svatého Jana.

Před vámi je Prčanj. Nad střechami, na svahu Vrmacu, se zvedá velký kostel Narození Panny Marie. Je to největší katolický kostel v Boce Kotorské. Navrhl ho benátský architekt Bernardino Maccaruzzi. Stavět se začalo roku tisíc sedm set osmdesát devět a hotovo bylo až roku tisíc devět set devět, po dlouhé přestávce. Majitelé lodí z Prčanje se zavázali dávat polovinu zisku a zdarma přivézt bílý kámen z ostrova Korčula. Kde vzala malá vesnice tolik peněz? Prčanj byl obcí námořníků. Na konci šestnáctého století si benátské úřady všimly, že námořníci z Prčanje doplují do Benátek rychleji než státní lodě, a svěřily jim státní poštu. Kamenné domy kapitánských rodin dodnes lemují břeh, oddělené zahradami a olivovými háji. Z Prčanje pocházel i kapitán Ivo Visin. V letech tisíc osm set padesát dva až tisíc osm set padesát devět obeplul svět na plachetnici Splendido s posádkou jedenácti mužů. Čestná vlajka, kterou za to dostal, je uložena v Prčanji a jeho busta stojí u kostela. U hlavní silnice stojí i palác Tre Sorelle, Tři sestry. Podle legendy milovaly tři sestry téhož muže, kapitána z Herceg Novi. Tato legenda je dnes chráněna jako nehmotné kulturní dědictví. Z nábřeží vede ke kostelu široké kamenné schodiště. V létě je u břehu málo míst k parkování, nejlepší je proto ráno.

Projíždíte Stolivem. Obec má dvě části. Donji Stoliv leží u moře a Gornji Stoliv vysoko nad vámi v kaštanovém lese, ve výšce dvě stě až dvě stě čtyřicet metrů nad mořem. Vede tam stará kamenná stezka. Nahoře dnes žije jen asi dvacet lidí a nad vesnicí se tyčí kostel svatého Eliáše. V sedmnáctém a osmnáctém století se obyvatelé stěhovali dolů k břehu, do nové vesnice. Roku tisíc sedm set dvacet jedna získal Donji Stoliv status námořní obce a stejně jako v Prčanji tu žili kapitáni a námořníci. Podle místní tradice přivezli kamélie z Dálného východu právě námořníci. Mírné podnebí jim svědčí, a tak Stoliv každé jaro slaví svátek kamélií, s výstavou květin, koncerty a plesem. Na samém mysu v Donjim Stolivu stojí malý kostel svatého Basila s freskami z konce patnáctého století. Jsou na nich světci východní i západní církve, s nápisy v cyrilici i latince. Přes vodu, na protějším břehu, leží Perast. Tam dojedeme ve druhé části okruhu.

Blížíte se k Lepetane a k nejužšímu místu zálivu, úžině Verige. Na mysu stojí malý opevněný kostel Panny Marie Andělské. Do jeho zdí jsou vytesány dva letopočty, tisíc pět set osmdesát pět a tisíc šest set padesát čtyři. Má se za to, že označují opravy; tehdy kolem kostela postavili zdi se střílnami. Podle tradice ho slíbil námořník, jehož loď plná rýže přečkala bouři. Lepetane dostalo jméno podle rodiny Lepetan z Perastu, která tu měla pozemky. Až do poloviny dvacátého století tu fungoval lom na červený kámen, kterým jsou vydlážděné terasy a náměstí po celém zálivu. O kousek dál je přístaviště trajektu do Kamenari. Lístek pro auto stojí pět eur a platí se před najetím na trajekt. Koupit se dá i předem přes internet. Chodci a cyklisté jedou zdarma. V létě, hlavně o víkendech, může fronta trvat přes půl hodiny. Trajekt přesto zkracuje cestu mezi Budvou a Herceg Novi asi o dvacet kilometrů. Pokud chcete zajet do Tivatu a Porto Montenegro, pokračujte kolem trajektu rovně, asi čtyři kilometry. K trajektu se vrátíte stejnou cestou.

Vjíždíte do Tivatu. Před vámi je Porto Montenegro, přístav pro jachty. Na tomto místě založilo Rakousko-Uhersko roku tisíc osm set osmdesát devět Arzenál, jednu z největších námořních základen na Jadranu. Opravovaly a vybavovaly se tu lodě i ponorky, nejdřív rakousko-uherské a německé, později jugoslávské. Po druhé světové válce fungovala loděnice pod jménem Sava Kovačević. Když námořnictvo odešlo, z areálu Arzenálu se stal přístav s byty, restauracemi a promenádou. V bývalé pile Arzenálu je dnes Sbírka námořního dědictví s více než třemi sty exponáty. Patří k nim vybavení rakousko-uherských lodí a staré průmyslové stroje z Arzenálu. Vedle sbírky je vystavena ponorka Heroj, kdysi pýcha jugoslávského námořnictva. Pokud potřebujete pauzu na kávu nebo oběd, tohle je dobré místo. Parkování v Tivatu je většinou placené, podle zón. Až pojedete dál, vraťte se stejnou cestou k trajektu v Lepetane. Další výklad začne, až bude trajekt uprostřed úžiny.

Teď jste na trajektu, u vjezdu do Verige, nejužšího místa Boky Kotorské. Úžina je dlouhá asi dva kilometry a tři sta metrů a v nejužším místě je široká jen asi tři sta čtyřicet metrů. Spojuje Tivatský záliv s vnitřními zálivy, Risanským a Kotorským, kolem kterých pojedeme až do konce okruhu. Verige znamená řetězy. Podle tradice se úžina kdysi zavírala řetězy nataženými od břehu k břehu, aby nepřátelské lodě neprojely ke Kotoru. Prameny se neshodnou, kdy to bylo, berte to tedy jako příběh, ne jako datum. Trajektovou linku provozuje státní podnik, který spravuje pobřeží Černé Hory, s flotilou osmi trajektů. V létě jezdí každých patnáct až dvacet minut, ve dne i v noci. V zimě každých dvacet minut od šesti ráno do půlnoci, v noci méně často. Touto úžinou proplouvají i výletní lodě mířící do Kotoru. Na sever vede Verige k Perastu. To je i náš směr, jen po souši. Na palubě se řiďte pokyny posádky.

Jedete podél Verige do Kostanjice, malé vesnice s asi stovkou obyvatel. Tady úžina končí a před vámi se otevírá vnitřní záliv. Výhled nechte spolujezdci. Na vodě před Perastem jsou dva ostrovy. Ten s kostelem pod kupolí je Panna Marie na Skále. Udělaly ho lidské ruce. Na podmořském útesu, kterému tu říkají škrpjel, lidé z Perastu po staletí navršovali kameny a potápěli staré lodě, až vznikl ostrov dost velký pro kostel. Podle tradice to všechno začalo dvacátého druhého července roku tisíc čtyři sta padesát dva, když rybáři z Perastu našli na útesu ikonu Panny Marie. Zvyk stále žije: každý rok dvacátého druhého července za soumraku házejí obyvatelé Perastu z lodí kameny kolem ostrova. Říká se tomu Fašinada. V kostele jsou votivní dary námořníků, přes dva tisíce stříbrných destiček a šedesát osm obrazů barokního malíře Tripa Kokolji. Druhý ostrov, porostlý cypřiši, je Svatý Jiří se starým benediktinským klášterem. Za ostrovy, na břehu, leží Perast. Dojedeme tam kolem Risanského zálivu, asi za půl hodiny. Pokud chcete fotit, zastavte jen v odstavném pruhu u moře, nikdy v zatáčce ani uprostřed silnice.

Vjíždíte do Morinje. Ze svahů hory Orjen tu vyvěrá spousta pramenů a potoky tečou vesnicí do moře. Proto je moře u tohoto břehu znatelně chladnější než ve zbytku zálivu a velmi čisté. Na jednom z potoků stojí Ćatovićovy mlýny, staré kamenné mlýny, které přes dvě stě let patří rodině Ćatovićů. Dnes je v nich známá konoba s rybami a plody moře. V létě je lepší stůl rezervovat. Nad břehem leží Gornji Morinj, stará kamenná vesnice, kam vede strmá dlážděná stezka. Dole u silnice je pláž s parkovištěm, pokud se chcete vykoupat. Cestou do Risanu projedete Lipci. Nad touto vesnicí se pod skalním převisem zachovala pravěká malba: lovecká scéna s jeleny a jezdci, namalovaná bílou barvou. Považuje se za nejstarší malbu svého druhu v Černé Hoře. Chodí se k ní pěšky, na stezku se proto zeptejte předem. Nad vámi se rozkládá planina Krivošije, jedno z nejdeštivějších míst v Evropě. Proto je v této části zálivu tolik vody.

Vjíždíte do Risanu, nejstaršího sídla Boky Kotorské. Ve starověku se jmenoval Rhizon a byl opevněným městem Ilyrů. Celý záliv se tehdy jmenoval po něm. Podle tradice se sem před římským vojskem uchýlila ilyrská královna Teuta, ve třetím století před naším letopočtem. Za Říma město vzkvétalo, hlavně v prvním a druhém století. Z té doby se zachovaly podlahové mozaiky městské vily z druhého století. Jsou u hlavní silnice, na výjezdu z města směrem na Perast, a jsou označené jako římské mozaiky. Nejznámější mozaika zobrazuje Hypnose, řeckého boha spánku: polonahého okřídleného mladíka, který spí napůl vleže se zkříženýma nohama. Je v místnosti, která byla nejspíš ložnicí. Ostatní podlahy pokrývají geometrické vzory v bílé, zelené, modré, červené a černé barvě. Zbytky vily byly objeveny roku tisíc devět set třicet. Areál je malý a prohlídka krátká. Otevírací dobu a vstupné si ověřte na místě. Po silných deštích u Risanu vytryskne ze skály vodopád Sopot, jeden z pramenů, které napájejí tuto část zálivu.

Blížíte se k Perastu. Tady se vyplatí vystoupit z auta. Perast se prochází pěšky, nechte proto auto na některém z parkovišť u vjezdu do obce. Parkování je placené a v létě se rychle zaplní. V benátských dobách byl Perast městem kapitánů a majitelů lodí. Podél nábřeží se táhne řada barokních paláců a nad náměstím se zvedá zvonice kostela svatého Mikuláše, vysoká padesát pět metrů. Lidé z Perastu byli strážci zálivu. Roku tisíc šest set padesát čtyři odrazili velký osmanský útok. Perast tohle vítězství slaví dodnes každého patnáctého května střeleckou soutěží zvanou střelba na kohouta. Učilo se tu i námořnictví. Na konci sedmnáctého století učil perastský kapitán Marko Martinović navigaci mladé ruské šlechtice, které poslal car Petr Veliký. Z nábřeží odplouvají loďky k Panně Marii na Skále. Plavba trvá pár minut; cenu si domluvte před nastoupením. Na procházku Perastem má Travel to Montenegro samostatného audioprůvodce; najdete ho na našem webu. Tento průvodce bude pokračovat, až zase usednete za volant.

Vjíždíte do Orahovace, na samém severním konci Kotorského zálivu. Podle místní tradice dostal jméno po ořeších, místně orah, kterých tu kdysi rostlo velké množství; vesničané je nosili na trhy po pobřeží. V kotorských archivech se Orahovac objevuje už roku tisíc tři sta devadesát devět. Na počátku sedmnáctého století měl osmdesát domů a v polovině devatenáctého přes tisíc obyvatel. Odtud se otevírá pohled na celý Kotorský záliv. Na jeho konci, pod strmými skalami, leží Kotor a nad ním svahy Lovćenu. Vpravo, přes vodu, je poloostrov Vrmac s Prčanjem a Muo, kterými jste projeli na začátku. Nad vesnicí se zvedají skály Orahovačke grede. Pod nimi pramení řeka Ljuta, ke které dojedete za minutu nebo dvě. Ljuta odděluje Orahovac od Dobroty. Orahovac má i malou pláž hned u silnice. Míst k parkování je málo, v létě proto zastavujte jen tam, kde se smí.

Tohle je Ljuta. Řeka, po které má obec jméno, vyvěrá pod skalami a po úplně krátkém toku se vlévá do moře. Kdysi na ní pracovaly mlýny. V jednom starém mlýně je dnes restaurace Stari Mlini, kterou vede rodina Đurićů. Uprostřed obce, na ohrazené kamenné terase u moře, stojí barokní kostel svatého Petra. Stavět se začal kolem roku tisíc sedm set a dokončen byl roku tisíc sedm set osmdesát. Kámen přivezli místní námořníci z Korčuly, stejně jako na velký kostel v Prčanji. Půdorys připomíná Pannu Marii na Skále, která mu nejspíš byla vzorem. Dva oltářní obrazy namaloval benátský malíř Fonte Basso. Na severním oltáři je stříbrem okovaná Madona, kterou obyvatelé zvlášť uctívají od roku tisíc osm set padesát pět, od slibu daného za epidemie cholery. Ljutou začíná Dobrota, dlouhá obec kapitánských domů, která se táhne podél břehu až do Kotoru.

Projíždíte Dobrotou. Obec se táhne asi sedm kilometrů, od Ljuty do Kotoru. V kotorských listinách se objevuje už roku tisíc dvě stě šedesát a roku tisíc sedm set sedmnáct získala status námořní obce. Dobrota byla obcí námořníků. Na počátku devatenáctého století měla třicet pět lodí a čtyři sta čtyřicet tři členy posádek a byla předním lodním centrem zálivu. Moc měly v rukou staré dobrotské rody: Radimirové, Dabinovićové, Tripkovićové, Ivanovićové, Radoničićové, Miloševićové a další. Jejich paláce dodnes stojí na břehu, čelem k moři. Před vámi je kostel svatého Eustacha se zvonicí. Postavili ho roku tisíc sedm set sedmdesát tři. Uchovává sbírku slavné dobrotské krajky ze sedmnáctého a osmnáctého století. Napoleonské války a námořní blokáda ukončily zlatý věk dobrotského loďařství. Podél břehu dodnes vede do Kotoru promenáda dlouhá několik kilometrů, kdybyste ji po jízdě chtěli projít pěšky.