Staré město Herceg NoviOd přístavu ke Kanli Kule

Stojíte na Škveru, malém městském přístavu, u vstupu do města od moře. Bronzová postava s korunou a křížem je král Tvrtko První Kotromanić, bosenský král, který toto město založil. Podle pamětní desky v hodinové věži položil jeho základy v květnu roku tisíc tři sta osmdesát dva a pojmenoval ho Svatý Štěpán. Chtěl přístav u vjezdu do zálivu a, jak píše ve své listině Dubrovníku, trh na prodej soli. Sůl tehdy patřila k nejcennějšímu zboží na tomto pobřeží. Jméno Svatý Štěpán se neujalo. Lidé městu říkali Novi, tedy nové, protože opravdu nové bylo, mnohem mladší než Kotor a další města zálivu. V patnáctém století tu měl svůj dvůr vévoda Stjepan Vukčić Kosača a tady také v roce tisíc čtyři sta šedesát šest zemřel. Jeho titul, herceg, tedy vévoda, dal městu jméno, které nese dodnes: Herceg Novi. Před vámi se otevírá vjezd do Boky Kotorské a nad přístavem, na skále, se zvedá pevnost Forte Mare. Tam míříme, ale nejdřív krátká procházka podél moře.

Tohle je promenáda Pet Danica, páteř Herceg Novi podél moře. Turistická organizace uvádí její délku asi šest kilometrů, od Igala na západě po Meljine na východě. Z velké části vede po trase staré úzkorozchodné železnice. Trať dorazila do Zeleniky v roce tisíc devět set jedna a vlaky odsud jezdily směrem na Dubrovník a Sarajevo. Zrušili ji v roce tisíc devět set šedesát osm. Když koleje odstranili, zůstala rovná cesta podél moře s několika krátkými tunely. Jméno znamená Pět Danic. Připomíná pět mladých žen, které se všechny jmenovaly Danica. Pocházely z Boky, přidaly se k partyzánům a zahynuly ve druhé světové válce. Když půjdete na západ, dojdete do Igala. Stojí tam vila Galeb, tedy Racek, postavená v roce tisíc devět set sedmdesát šest pro Josipa Broze Tita. Dnes je součástí Institutu Igalo. A teď se podívejte nahoru. Skála nad vámi nese pevnost Forte Mare. U jejího úpatí je pramen a nad ním mramorová deska s verši básníka Aleksy Šantiće o Boce. Podle turistické organizace vojsko Svaté ligy v roce tisíc šest set osmdesát sedm tento pramen vysušilo, aby obránci města zůstali bez vody.

Před vámi je Forte Mare, italsky Mořská pevnost. Hlídala vstup do města od moře. Turistická organizace Herceg Novi se domnívá, že právě tady bylo jádro města, které založil Tvrtko. Pevnost se stavěla a přestavovala od čtrnáctého do sedmnáctého století. Největší přestavbu provedli Osmané a tehdy získala dnešní rozměry. Benátčané ji v sedmnáctém století obnovili a dali jí jméno, které nese dodnes, a svou dnešní podobu vděčí Rakušanům, kteří ji přestavěli v roce tisíc osm set třicet tři. Z nejstarší doby zůstal jen kus zdi na jihovýchodní straně a úzké schodiště na východní. V horní části je Mořská brána se zbytky opevnění z bosenského období. Uvnitř hradeb vede chodba od břehu až na vrchol pevnosti. Od roku tisíc devět set padesát dva je tu letní kino pod širým nebem. Filmy pod hvězdami se tu promítají už víc než šedesát let a pevnost je také jedním z míst filmového festivalu. Vstup je placený. Uvnitř jsou strmé kamenné schody. Z hradeb je vidět vjezd do zálivu, městský přístav a Igalo.

Z této vyhlídky se podívejte dolů k moři. Tady stála Citadela, které se říkalo také Mezzaluna, půlměsíc. Byla postavena přímo na břehu, takže její jižní zdi stály v moři. V roce tisíc sedm set dva ji Benátčané spojili silnou zdí s horním městem a obehnali tak hradbami celé město. Zemětřesení z patnáctého dubna tisíc devět set sedmdesát devět pro ni bylo osudné. Citadela se zřítila do moře a její zbytky dodnes leží pod vámi. Kostel vedle vás souvisí s koncem osmanské nadvlády. Když Benátčané v roce tisíc šest set osmdesát sedm dobyli město, postavili tu hned příští rok kapucínský klášter a malý kostel zasvěcený Panně Marii. Později byl zasvěcen svatému Františkovi. Od roku tisíc devět set sedmdesát šest nese jméno svatého Leopolda Bogdana Mandiće. Narodil se v Herceg Novi, většinu života strávil jako kapucín v Padově a papež Jan Pavel Druhý ho svatořečil v roce tisíc devět set osmdesát tři.

Tohle je dolní náměstí města, náměstí Mića Pavloviće. Stojí na něm katolický kostel svatého Jeronýma, patrona města. Dnešní kostel byl postaven v roce tisíc osm set padesát šest. V sedmnáctém století tu stál starší farní kostel zasvěcený témuž světci. V devatenáctém století ho zbourali a nový postavili větší a prostornější. Uvnitř jsou obrazy Tripa Kokolji z Perastu, jednoho z nejvýznamnějších barokních malířů Boky. Toto náměstí je dobré místo, kde si připomenout velké obléhání. Asi dvě stě let, od roku tisíc čtyři sta osmdesát dva, bylo Herceg Novi pod osmanskou vládou. V září tisíc šest set osmdesát sedm dorazilo k hradbám vojsko Svaté ligy pod velením benátského velitele Girolama Cornara. Byli v něm benátští žoldnéři, Florenťané, maltézští rytíři, Černohorci, Hercegovci a místní povstalci. Osmanské posily byly v okolí poraženy a město padlo. Benátské zůstalo Herceg Novi až do roku tisíc sedm set devadesát sedm. Pak se střídali Rakušané, Rusové a Francouzi a potom znovu Rakousko.

Tohle je Sahat Kula, hodinová věž, které místní říkají také Tora. Podle turistické organizace byla postavena v roce tisíc šest set šedesát sedm, za osmanské vlády, a tehdy byla hlavní městskou branou. Je vysoká šestnáct metrů. Dnes je věž symbolem města a je v jeho znaku i na vlajce. Hodiny kdysi ukazovaly čas denních muslimských modliteb. Staré městské hodiny šly až do roku tisíc devět set devadesát pět, kdy je nahradily elektrické, dar spřáteleného města Zemun. V průchodu věží stojí socha Panny Marie, které se říká Černá Madona. Podle pověsti se při bojích v roce tisíc šest set osmdesát sedm tři muži z Perastu ukryli za olivovník. Dělová koule zasáhla strom, oni přežili a slíbili, že z ohořelého dřeva vyřežou Madonu. Při restaurování v roce dva tisíce tři se potvrdilo, že socha je opravdu z olivového dřeva. V průchodu je také reliéf krále Tvrtka, osazený v roce tisíc devět set osmdesát dva k šestistému výročí města. Text ve starém bosenském písmu cituje jeho listinu o založení Svatého Štěpána.

Jste na náměstí Nikoly Đurkoviće. Otočte se a podívejte se zdola na hodinovou věž se schody, které jí vedou do Starého města. Podle obce tu kdysi byl kanál, který v devatenáctém století zasypali, a tehdy vzniklo náměstí. Dnes je to obývák města, s kavárnami a koncerty, a tady se také vítá Nový rok. Herceg Novi se říká město schodů a v únoru město mimózy. Když je většina Evropy pod sněhem, kvete tu mimóza, strom se žlutými vonnými květy, který pokryje zahrady i svahy. Svátek mimózy se koná od roku tisíc devět set šedesát devět a je jedním z nejstarších turistických festivalů v Černé Hoře. Ulicemi procházejí průvody s městskou dechovkou a mažoretkami, pořádají se maškarní plesy a karneval a podél nábřeží se podávají ryby a víno. Pokud jste tu v únoru, prostě jděte za hudbou. Přesné termíny najdete na stránce festivalu na webu Travel to Montenegro.

Tohle je Belavista, horní náměstí města. Oficiálně se jmenuje náměstí vévody Stjepana, ale všichni mu říkají Belavista, krásný výhled. Náměstí vévodí pravoslavný kostel svatého archanděla Michaela. Stavba začala v roce tisíc osm set osmdesát tři. Pracovalo na něm několik architektů, konečný projekt podepsal Milan Karlovac v roce tisíc devět set pět a kostel byl vysvěcen v roce tisíc devět set jedenáct. Má půdorys řeckého kříže se čtyřmi stejnými rameny a je postaven z jemně opracovaného kamene z ostrova Korčula. Prostor je byzantský a ve výzdobě poznáte románské, gotické i islámské motivy. Ikonostas je z bílého italského mramoru, dílo mistra Bilinice ze Splitu, a ikony namaloval český malíř. Palmám kolem kostela je asi sto let. Na pravoslavný Štědrý večer se před kostelem pálí vánoční poleno. Za kostelem, na východě, je východní městská brána. Před ní stojí stará kašna Karača. Podle obce je její jméno spojeno s pramenem, který po staletí zásoboval město vodou.

Tohle je Kanli Kula, turecky Krvavá věž. Dnešní podobu jí dali osmanští stavitelé v šestnáctém století, v nejsevernějším bodě Starého města, asi osmdesát pět metrů nad mořem. Poprvé ji písemně zmiňuje osmanský cestovatel Evliya Çelebi v roce tisíc šest set šedesát čtyři. Jméno získala podle vězení, které mělo za Osmanů strašnou pověst. Stojí na základech starší stavby s nápisem pro pace, pro mír. Uvnitř se zachovala cisterna na vodu, která se později změnila ve vězeňskou celu. Do zdí vyryli vězni kresby: galéry, kříže, data a erby. V šedesátých letech dvacátého století se z nádvoří stala letní scéna pod širým nebem s asi tisícem míst, kam se vejde až patnáct set lidí. Po zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět byla znovu obnovena. Dnes se tu konají filmový festival, koncerty a folklorní večery. Vstup je placený. Uvnitř je spousta schodů a nerovných kamenů. Z hradeb je vidět celé Staré město, dole u moře Forte Mare a nahoře na kopci pevnost Španjola.

Dorazili jste ke Španjole, pevnosti na kopci Bajer, asi sto sedmdesát metrů nad mořem. Ve starých dokumentech se jmenuje Horní město a dnešní jméno, Španělka, jí dali místní. V červnu tisíc pět set třicet osm dobylo město loďstvo admirála Andrey Dorii a Španělé tu začali stavět pevnost. Vládli jen rok. V roce tisíc pět set třicet devět osmanský admirál Chajruddín Barbarossa po těžkém obléhání město získal zpět. Osmané pevnost přestavěli v letech tisíc pět set třicet devět až tisíc pět set čtyřicet osm. Nápis nad vchodem jmenoval stavitele a končil slovy: ó, jak jsi krásná, nádherná stavbo. Pevnost má v rozích čtyři kruhové bašty. Na západní straně jsou zbytky osmanských staveb a části mešity. Benátčané přistavěli velkou půlkruhovou zeď a vnitřní nádvoří, Rakušané nové budovy vedle pevnosti. Za druhé světové války tu bylo vězení. Vstup je volný, ale uvnitř nejsou upravené cesty a terén je nerovný. Výhled zahrnuje celé město, Kanli Kulu, Forte Mare a vjezd do zálivu.

Vítejte v klášteře Savina, asi dva kilometry východně od Starého města. Tento pravoslavný klášter má tři kostely, obklopené cypřiši a pinií starší než dvě stě let. Malý kostel Zesnutí Bohorodičky je nejstarší. Nápis z roku tisíc osm set třicet jedna uvádí jako rok vzniku tisíc třicet, ale odborníci ho podle stylu kladou do doby rodu Kosačů. Uvnitř byly objeveny nejstarší fresky v kraji, z poloviny patnáctého století, připisované kotorskému malíři Lovru Dobričevićovi. Velký kostel Zesnutí Bohorodičky stavěl v letech tisíc sedm set sedmdesát sedm až tisíc sedm set devadesát devět mistr Nikola Foretić z Korčuly. Ikonostas vytvořili v roce tisíc sedm set devadesát pět Simeon Lazović se synem Aleksijem. Na kopci nad ním stojí kostelík svatého Sávy, který tradice klade do třináctého století. Podle něj dostal klášter jméno. V klenotnici se uchovává křišťálový kříž svatého Sávy ze třináctého století a ikona Savinské Bohorodičky, kterou věřící považují za zázračnou. Klášter je živé společenství. Ramena a kolena mají být zakrytá a v kostele se mluví potichu.