Kotorské hradby a pevnost svatého JanaVýstup na San Giovanni

Stojíte u hlavního vstupu na hradby. Tohle místo se jmenuje Parilo a za vámi je kostel Panny Marie Koleđata, kde odpočívá blahoslavená Osanna. Tady je první pokladna. Druhá pokladna je na jihu města, za katedrálou svatého Tryfona, na místě, kterému obec říká náměstí Škaljari. Obě stezky stoupají do kopce a spojují se pod kostelem Panny Marie Uzdravení, ve třetině výstupu. My začínáme tady a dolů můžete jít kteroukoli z nich. Podívejte se nahoru na skálu. Kotorské hradby mají dvě části. Jedna uzavírá město podél moře a podél řeky Škurdy. Druhá stoupá klikatě na kopec svatého Jana až k pevnosti na vrcholu. Dohromady měří asi čtyři a půl kilometru. Obec Kotor uvádí, že peníze ze vstupného jdou na údržbu a opravy hradeb a stezek. Vstupenku si nechte až do odchodu. Pokud jste to ještě neudělali, naplňte si láhev u kohoutku vedle vstupu. Výš už voda není.

Zastavte se v zatáčce a podívejte se dolů. Severní hradba sbíhá k řece Škurdě a řeka se vlévá do moře. Antičtí autoři Livius, Plinius Starší a Ptolemaios zmiňují na tomto místě, nebo někde blízko, město Acruvium. Od sedmého století se město jmenuje Dekaderon a Decatarum a z tohoto jména vzniklo jméno Kotor. Písemné prameny rozlišují horní a dolní město. Horní město je nejstarší část osady, na vrcholu kopce svatého Jana, tam, kam míříte. Dolní město leželo tady dole u moře. V roce osm set čtyřicet jedna ho zpustošili Saracéni a na konci desátého století vojsko cara Samuela. Na samém vrcholu kopce se našly stopy z ilyrské doby. V šestém století byzantský císař Justinián tamější pevnost obnovil. Nikdo neví, kdy byl položen první kámen hradeb. Rostly spolu s městem, století za stoletím, a na horní části se stavělo až do devatenáctého století. Až dojdete na vrchol, budete stát tam, kde začal příběh Kotoru.

Podél těchto schodů stojí malé votivní kapličky. Turistická organizace Kotoru píše, že je jich pět a že právě toto schodiště s kapličkami vede ke kostelu Panny Marie Uzdravení. Slib je příslib daný Bohu v nouzi, který se splní, když nouze pomine. Nouze se Kotoru nevyhýbala. Mor město zasáhl i v roce patnáct set sedmdesát dva. Zemětřesení ho téměř zničila v roce patnáct set šedesát tři a šestnáct set šedesát sedm. I kostel, ke kterému jdete, vznikl jako slib po jedné z morových epidemií. Zastavte se u kapličky a odpočiňte si. Podívejte se k zálivu. Dole je přístav, kde kotví výletní lodě. Naproti, na druhé straně vody, je hora Vrmac, která uzavírá Kotor od jihozápadu. Odtud je také vidět, proč město stojí právě tady. Na jedné straně moře, na druhé řeka a za zády skála. Hradby musely uzavřít jen to, co nechala otevřené příroda.

Tohle je kostel Panny Marie Uzdravení, postavený v roce patnáct set osmnáct. Máte za sebou zhruba třetinu výstupu. V roce čtrnáct set dvacet přešel Kotor pod vládu Benátské republiky a zůstal benátský téměř čtyři století, až do roku sedmnáct set devadesát sedm. Od patnáctého století byl pohraničním městem, neustále ohroženým osmanskými útoky. Právě tehdy změnil válku střelný prach. Vysoké tenké zdi nevydržely palbu děl. Benátčané proto hradby zpevňovali, zesilovali a přistavovali k nim bastiony, ze kterých mohli obránci střílet na útočníky i z boku. Většinu toho, co dnes vidíte, postavily Benátky. Město to potřebovalo. V roce šestnáct set padesát sedm Kotor obléhalo osmanské vojsko, ale nedobylo ho. V roce dva tisíce sedmnáct zapsalo UNESCO benátská obranná díla na seznam světového dědictví. Sdílejí je Itálie, Chorvatsko a Černá Hora: šest opevněných míst rozesetých na více než tisíci kilometrech, od Bergama po Kotor. Kotor je nejjižnější. Jestli už toho máte dost, odtud se snadno vrátíte. Dál je stezka strmější.

Tady stezka vychází přímo na hradbu. Podívejte se, jak zeď sleduje okraj skály, nahoru k pevnosti. Patnáctého dubna devatenáct set sedmdesát devět, v sedm hodin a devatenáct minut ráno, zasáhlo pobřeží Černé Hory zemětřesení o magnitudě šest celých devět. Bylo to nejničivější zemětřesení v Černé Hoře ve dvacátém století. V Kotoru byly těžce poškozeny kostely i městské hradby. Město bylo obnoveno, z velké části s pomocí UNESCO. Nejvíc se ale pracovalo dole ve městě. Hradby na kopci zůstaly bez posádky už v roce devatenáct set osmnáct, když odešla rakouská armáda. Od té doby se o ně nikdo pravidelně nestaral. Déšť, kořeny a zemětřesení udělaly své. V roce dva tisíce jedna vyzvala Mezinárodní rada pro památky a sídla, ICOMOS, k obnově a oživení pevnosti. Proto buďte opatrní. Nelezte na hradby a nescházejte ze stezky. Kámen, který vypadá pevně, se může uvolnit.

Otočte se k hoře za hradbou. To jsou svahy Lovćenu. Tam nahoře, za skalami, leží Njeguši a dál Cetinje, staré hlavní město Černé Hory. Po staletí patřil Kotor jednomu světu a hora nad ním jinému. Dole Benátky, pak Rakousko, nahoře Černá Hora. Pro Černohorce byl Kotor nejdůležitějším trhem a jedinou cestou, kudy se ze světa přicházelo do jejich země. Pro vládce Kotoru byla hora hranicí, kterou bylo třeba hlídat. Rakousko vládlo Kotoru od roku osmnáct set čtrnáct do roku devatenáct set osmnáct a z Boky Kotorské udělalo velkou námořní základnu. Podívejte se dolů na záliv. Prvního února devatenáct set osmnáct vztyčili námořníci na lodích rakousko-uherského loďstva, kotvících v zálivu, rudé vlajky a žádali konec války. Ke vzpouře se přidalo asi třicet lodí. Po třech dnech skončila a čtyři námořníci byli popraveni. Odtud je to k pevnosti ještě asi deset minut.

Podívejte se na zeď po levé straně. Jsou v ní střílny, otvory, kterými obránci stříleli z děl. Jedním takovým otvorem se roky lezlo na hradby z druhé strany, ze staré stezky, bez vstupenky, po provizorních žebřících. Lidé mu říkali okno. V květnu dva tisíce dvacet šest obec Kotor zazdila dvě střílny, které se nejčastěji používaly jako nepovolený průchod, na místech zvaných Renijer a Batalja. Otvory jsou ve výšce pěti a více metrů a došlo tam k několika zraněním. Byly uzavřeny kamenem a vápennou maltou. Obec říká, že jde o dočasné opatření, které lze odstranit bez poškození hradeb. Nesnažte se tedy protáhnout ani šplhat. Za zdí leží osada Špiljari s malým kostelem svatého Jiří a zříceninami domů. Vede tudy stará stezka do Njeguši, dnes známá jako Kotorský žebřík. Z planiny Njeguši sestupovala přes sedlo Krstac, v serpentinách, do kaňonu Škurdy a dál do Špiljari. Byla to cesta pro pěší a koně. Na žebřík se dnes dostanete jen zdola, od Severní brány. Jak, vám řekneme na konci prohlídky.

Jste nahoře, asi dvě stě šedesát metrů nad mořem. Tady bylo velitelské centrum obrany Kotoru. Turistická organizace Kotoru píše, že tu byla dělostřelecká postavení, sklady zbraní a ubikace pro posádku. Na podzim roku osmnáct set třináct se v pevnosti zavřela francouzská posádka. Z pevniny Kotor obklíčily černohorské oddíly vladyky Petra Prvního, z moře britské lodě kapitána Williama Hosta. Začátkem roku osmnáct set čtrnáct se Francouzi vzdali. Hoste předal město černohorské komisi a Kotor byl krátce pod černohorskou správou. Vídeňský kongres ho pak přiřkl Rakousku. Podívejte se dolů. Odtud je nejlépe vidět trojúhelník města mezi mořem, řekou a skálou, a jak malé je město a jak dlouhé jsou hradby. Snadno si tu představíte hlídku, která odsud sleduje každou loď v zálivu. Odpočiňte si a napijte se. Sestup je pro kolena těžší než výstup a při sestupu jsou schody nejkluzčí. Jděte pomalu, klidně bokem, a kde to jde, držte se zdi.

Sešli jste k jižnímu východu, za katedrálou svatého Tryfona. Tady je druhá pokladna. Hradby mají dnes novou roli. Jen od dubna do srpna dva tisíce devatenáct na ně vystoupalo téměř sto tisíc lidí. Dlouho stálo vstupné osm eur, od listopadu dva tisíce dvacet tři je to patnáct. Peníze podle obce jdou na údržbu hradeb a stezek. Po staletí hradby stavěla a střežila vojska. Dnes je střeží vstupenka. Pokud máte ještě sílu a čas, jděte městem na sever, asi čtyři sta metrů, k Severní bráně. Za ní, za mostem přes Škurdu, začíná stará stezka do Njeguši, Kotorský žebřík. Pokud už máte pro dnešek dost, najděte si stín na některém z náměstí. Město pod hradbami má vlastní audioprocházku, která začíná u Mořské brány.

Tady, před severními hradbami, končila stará stezka z hor. Plochá země před hradbami se jmenovala Černohorský trh. Sem nosili horalé své zboží na kotorský trh. Stezka byla úzká, pro pěší a koně, ale až do druhé poloviny devatenáctého století byla hlavním spojením černohorského vnitrozemí s mořem. Pak inženýr Josip Slade navrhl silnici pro povozy. Úsek z Kotoru se slavnými pětadvaceti serpentinami byl dokončen v roce osmnáct set osmdesát čtyři. Dnes je stará stezka značenou turistickou trasou. K sedlu Krstac je to asi pět kilometrů a přes tisíc metrů stoupání, zhruba čtyři a půl hodiny jedním směrem. Stínu je málo a spolehlivá voda po cestě není. Nahoru jít nemusíte. Vystoupejte k prvním zatáčkám nad Špiljari, podívejte se na hradby a pevnost ze strany, odkud je viděli útočníci, a vraťte se stejnou cestou. Mapu a popis trasy najdete na našem webu pod názvem Kotorský žebřík.