Stari BarProcházka od městské brány k citadele a akvaduktu

Před vámi je mešita Omerbašić. Postavili ji v roce tisíc šest set šedesát dva, za městskými hradbami, ve čtvrti, která vyrostla pod pevností. Založil ji Omer-baša, barský kupec a šlechtic, spolu se svými dvěma syny. Mešita je prostá, má obdélníkový půdorys a minaret je přistavěný k jihozápadní zdi. Podle pověsti se Omer-baša jednoho večera vracel do města a nestihl dojít k bráně před večerní modlitbou. Slíbil, že postaví mešitu na místě, kde ho modlitba zastihne. Na stejném dvoře stojí hrobka Hasana-dede, derviše Hasana, z roku tisíc šest set dvanáct. Je o půl století starší než mešita. Uvnitř je hrob pod zeleným přehozem a dervišská čepice, která má být stará asi tři a půl století. Mešita je chráněnou kulturní památkou a dodnes slouží k modlitbě. Pokud jdete dovnitř, respektujte dobu modlitby a oblečte se slušně.

Toto je hlavní brána Stari Baru. Město stojí na skále, kterou z východu a jihu chrání srázy. Proto jsou hradby nejsilnější tady, na severozápadě, jediné straně, odkud se k městu dalo přiblížit. Většinu hradeb, které vidíte, postavili Benátčané v šestnáctém století. Benátky vládly Baru od poloviny patnáctého století až do roku tisíc pět set sedmdesát jedna, kdy město dobyli Osmané. U vchodu hledejte reliéf okřídleného lva svatého Marka, znak Benátek. Za branou stojí stará celnice. Dnes je v ní návštěvnické centrum, kde můžete šest budov Stari Baru vidět v rozšířené realitě. Uvnitř hradeb leží archeologické naleziště o rozloze asi čtyř a půl hektaru, se zbytky více než dvou set padesáti staveb: kostelů, paláců, domů a olejen.

Před vámi je Arcibiskupský palác, jedna z mála obnovených budov uvnitř hradeb. Dnes je v něm archeologická sbírka města Baru. Název připomíná dobu, kdy byl Bar církevním centrem. V roce tisíc osmdesát devět se Bar stal sídlem arcibiskupa. Město bylo už tehdy staré. Jako první na této skále žili Ilyrové. Písemné prameny zmiňují Bar v devátém století pod jménem Antibari. V roce tisíc čtyřicet dva porazil v bitvě u Baru kníže Vojislav z Duklje byzantské vojsko. Toto vítězství otevřelo cestu k nezávislé Duklji a jeho syn Mihailo byl v roce tisíc sedmdesát sedm korunován králem. Později Baru vládli Nemanjićové, pak Benátky, pak Osmané a od roku tisíc osm set sedmdesát osm Černá Hora. Každá z těchto vlád zanechala stopu v kameni kolem vás.

Toto je hodinová věž, sahat-kula. Podle turistické organizace Baru tu věž stála už před osmanským dobytím. V roce tisíc sedm set padesát tři ji přestavěli a získala orientální podobu. Hodiny odměřovaly čas městu, které bylo tehdy osmanské, s mešitami, lázněmi a bazarem. O hodinový stroj se dodnes stará Kulturní centrum Bar, které Staré město spravuje. Asi třicet metrů východně od věže jsou zbytky kostela svaté Kateřiny ze čtrnáctého století. Je to jeden ze dvou středověkých kostelů Stari Baru, které byly konzervovány a obnoveny. Druhý je kostel svaté Venerandy, kde je dnes výstava fotografií. Podívejte se na hory nad městem. To je Rumija. Z pramene pod ní, asi tři kilometry odsud, přitékala voda do města akvaduktem, který uvidíte později. Jako téměř celý Stari Bar, i tato část města těžce utrpěla při zemětřesení patnáctého dubna tisíc devět set sedmdesát devět.

Na tomto místě stála katedrála svatého Jiří, patrona Baru. Byl to hlavní kostel města, postavený na konci dvanáctého století na základech staršího kostela svatého Theodora. Když Osmané dobyli Bar, katedrálu nezbořili. V roce tisíc šest set čtyřicet devět z ní udělali mešitu sultána Ahmeda. Stejná budova tak po staletí sloužila dvěma náboženstvím. Konec přišel poté, co město dobyla Černá Hora. Nová správa skladovala v bývalé katedrále a mešitě střelný prach. V roce tisíc osm set osmdesát jedna do skladu udeřil blesk. Výbuch zničil budovu i mnoho domů kolem a byly i oběti na životech. Z katedrály zůstaly jen základy, které vidíte. Nebylo to poslední neštěstí. V roce tisíc devět set dvanáct ve městě vybuchla munice a zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět zbořilo mnohé z toho, co zbylo. Proto je Stari Bar dnes městem ruin.

Toto je citadela, nejvyšší a nejlépe bráněná část Stari Baru. Byla to pevnost v pevnosti, poslední útočiště, kdyby nepřítel prolomil městské hradby. Nejstarší zdi citadely pocházejí z desátého století, větší část opevnění vznikla na začátku patnáctého. Citadela měla vlastní cisternu na vodu. V osmanské době ji přestavěli a vedle přibyla prachárna. Tady skončila i dlouhá osmanská vláda. V listopadu tisíc osm set sedmdesát sedm oblehla město černohorská armáda pod velením Maša Vrbici. Osmanské posádce velel Ibrahim-beg. Město bylo celé týdny ostřelováno děly, ale posádka se nevzdávala. Vzdala se až na začátku ledna tisíc osm set sedmdesát osm, když jí došla voda. Jak se to stalo, uslyšíte na dalším zastavení. Téhož roku na Berlínském kongresu připadl Bar Černé Hoře. Z citadely je vidět barská rovina, nové město a na západě moře. Nelezte na zdi, zábradlí tu není.

Pod severními hradbami, na druhé straně údolí, vidíte akvadukt. Je to kamenný vodovod se sedmnácti oblouky různé šířky. Postavili ho v osmanské době, na konci šestnáctého nebo na začátku sedmnáctého století; prameny se v přesném datu neshodují. Voda přitékala z pramene vzdáleného asi tři kilometry. Tekla po vrchu mostu, hliněnými trubkami zasunutými jedna do druhé. Pro město na skále byl tento vodovod otázkou přežití. To věděli i Černohorci. Pátého ledna tisíc osm set sedmdesát osm vyhodili akvadukt do povětří dvěma sty dvaceti pěti kilogramy výbušnin a odřízli město od vody. Za několik dní se posádka vzdala. Při zemětřesení v roce tisíc devět set sedmdesát devět se akvadukt úplně zřítil. Později byl obnoven a dnes zase překlenuje údolí. Je to jediný dochovaný akvadukt v Černé Hoře.

Tyto vysoké zdi a oblouky jsou zbytky františkánského kláštera svatého Mikuláše, postaveného na konci třináctého století. Starší popisy města ho spojují s královnou Jelenou, manželkou srbského krále Uroše Prvního. Podívejte se pozorně na zdi kostela. Zachovaly se na nich zlomky středověkých fresek s postavami světců. Po osmanském dobytí byl kostel přestavěn na mešitu. Stejně jako katedrálu svatého Jiří, i ji zničil střelný prach, ale později. V roce tisíc devět set dvanáct mešitu zničil výbuch munice. Po roce tisíc osm set sedmdesát osm lidé město uvnitř hradeb opustili, a tak tu staré vrstvy nikdy nepřekryly nové. Románské, gotické a osmanské stavby stojí vedle sebe. Nedaleko je stará prachárna, dnes lapidárium. Je v něm vystaveno přes šest set padesát tesaných kamenných fragmentů ze staveb Stari Baru, od pátého do devatenáctého století.

Toto je hamam, turecké lázně z osmanské doby. Budova má nepravidelný obdélníkový půdorys a několik místností. Nad ústřední čtvercovou místností je kopule. Malé otvory v kopuli a v klenbách pouštěly dovnitř světlo a vzduch. V osmanských městech nebyly lázně jen místem k mytí, ale i k setkávání a rozhovorům. Budova je obnovená a dá se prohlédnout. Rozhlédněte se a představte si, jak hustě tu kdysi bylo zastavěno. V benátské době bylo podle popisů města uvnitř hradeb asi třicet paláců, šestnáct kostelů a klášterů a několik set domů. Dnes toto město ruin navštěvuje stále víc lidí. Od ledna do dvacátého září dva tisíce dvacet šest navštívilo Stari Bar přes sto čtyřicet sedm tisíc lidí.

Tato strmá kamenná ulice je starý bazar Stari Baru, čaršija. Vznikl v osmanské době pod městskými hradbami a dnešní podobu získal v osmnáctém a devatenáctém století. Je chráněnou kulturní památkou. Po pádu města a velkých výbuších se život do hradeb už nevrátil. Pokračoval tady, pod nimi. Nové město vyrostlo na pobřeží, u přístavu. Osada u přístaviště dostala v roce tisíc devět set osm jméno Novi Bar, tedy Nový Bar, a od té doby se tomuto místu říká Stari Bar, Starý Bar. Dnes jsou v bazaru řemeslné dílny, kavárny a obchody s olivovým olejem, medem a suvenýry. Každý listopad se tu koná Maslinijada, trh oliv a olivového oleje. V létě pořádá akce ve Starém městě i festival Barski ljetopis. Pokud máte ještě čas, zbývá zastavení navíc: Stará oliva v Mirovici, asi dva kilometry odsud.

Toto je Stará oliva v Mirovici, symbol Baru. Obec Bar uvádí, že je starší než dva tisíce dvě stě let. Rozbor vzorků barských oliv, který udělala Lesnická fakulta Istanbulské univerzity, odhadl její stáří asi na dva tisíce dvě stě čtyřicet let. Je to odhad, ne přesné datum, ale jistě jde o jeden z nejstarších stromů v této části Evropy. Strom patří k místní odrůdě žutica a stále plodí. Od roku tisíc devět set šedesát tři je zákonem chráněn jako přírodní památka. Podle pověsti dostala Mirovica jméno podle slova mír: pod tímto stromem se usmiřovaly znesvářené rodiny. Kraj kolem Baru žije z oliv po staletí. Dnes tu roste přes sto tisíc olivovníků. Každý listopad se tu konají Setkání pod starou olivou, festival dětské tvorby, který probíhá od roku tisíc devět set osmdesát sedm.