Skadarské jezero a vinná cesta CrmniceAudioprůvodce autem

Jste ve Virpazaru, kde se řeka Crmnica vlévá do Skadarského jezera. Už v názvu je slovo pazar, tedy trh: tady se potkávalo údolí Crmnice s jezerem. Nad obcí stojí pevnost Besac. Většina pramenů uvádí, že ji postavili Osmané na konci patnáctého století, po pádu Zety, aby hlídali jezero. Černohorci ji dobyli na začátku osmnáctého století a za druhé světové války v ní Italové zřídili věznici. Z obce k ní vede pěšina. Na skále uprostřed obce stojí pomník z roku tisíc devět set šedesát tři. Připomíná třináctý červenec tisíc devět set čtyřicet jedna, kdy povstalci z Godinje, Seoca, Boljevići, Krnjice a Virpazaru napadli zdejší italskou posádku a dobyli ji, první den Třináctičervencového povstání. Virpazar měl také první železnici v Černé Hoře. Úzkorozchodná trať z Baru byla otevřena v roce tisíc devět set osm a zrušena v roce tisíc devět set padesát devět. Dnes z přístavu vyjíždějí lodě na jezero a parkování v centru je zdarma. Na konci zimy se tu koná Festival vína a ukljevy, kdy vinaři z Crmnice nalévají svůj vranac ve stáncích podél ulice.

Před vámi je Godinje, stará vesnice na svahu nad jezerem. Domy stojí těsně vedle sebe a vedou jimi průchody, takže se kdysi dalo projít od prvního domu k poslednímu, aniž by člověk vyšel ven. Podle tradice to byla ochrana před osmanskými nájezdy. Po staletí tu žily rody Leković a Nikač a muži z Godinje byli mezi povstalci, kteří v roce tisíc devět set čtyřicet jedna napadli Virpazar. Godinje je spojeno i s rodem Balšićů. Balša Třetí tu pobýval během svých válek s Benátkami na začátku patnáctého století. Je to také vinařská vesnice. Vinařství Garnet patří rodině Leković. Miško a Maja, třináctá generace, dělají vranac a chardonnay uvnitř národního parku a degustace se konají na terase vedle nejstaršího domu ve vesnici, od dubna do listopadu, jen na rezervaci. Pod vesnicí je na malém ostrůvku v jezeře vidět pevnost Grmožur. Osmané ji postavili v roce tisíc osm set čtyřicet tři, později sloužila jako věznice. Vypráví se, že tam posílali jen vězně, kteří neuměli plavat. Vesnici si nejlépe projdete pěšky. Auto nechte tak, aby neblokovalo úzkou silnici.

Tahle silnice z Virpazaru směrem na Bar má neobvyklou minulost. Vede po tělese staré úzkorozchodné železnice z Baru do Virpazaru. Stavba začala v roce tisíc devět set pět, vlaky jezdily do roku tisíc devět set padesát devět a pak se z trati stala silnice. Proto je stoupání mírné a zatáčky tak široké, jak je potřebuje vlak. Projeli jste Boljevići. I zdejší lidé byli mezi povstalci, kteří třináctého července tisíc devět set čtyřicet jedna napadli italskou posádku ve Virpazaru. Limljani je vesnice asi dvě stě dvacet metrů nad mořem. Rodina Klisić tu pěstuje asi čtyři hektary vinic: vranac, kratošiji, cabernet sauvignon, italský muškát a domácí lisičinu. Nabízí degustace, jídla převážně z vlastních surovin, kurzy vaření a dva pokoje. V sezóně se hosté mohou zapojit do řezu révy, do vinobraní v září a říjnu a do pálení rakije v říjnu. Kolem jezera a v Crmnici se pěstuje i cibule z Crmnice, jemná a sladká červená cibule, kterou Slow Food zařadil do své Archy chutí. Od semene k cibuli to trvá tři roky.

Vjíždíte do Crmnice, údolí, které sbíhá od pobřežních hor k Virpazaru. Odtud pochází vranac, černohorská modrá odrůda a její červené víno. Poprvé ho popsal Mitar Plamenac v roce tisíc osm set devadesát jedna. Dnes známe i jeho rodiče. Genetická studie zveřejněná v roce dva tisíce dvacet ukázala, že vranac je potomkem kratošije a duljengy. Kratošija je stará odrůda z tohoto pobřeží, tatáž réva, které Američané říkají zinfandel a Italové primitivo. Duljenga je vzácná místní odrůda. Vranac dnes roste zhruba na polovině vinic v Černé Hoře. Velká část na velkých plantážích u Podgorice, ale v Crmnici je to pořád rodinná záležitost: skoro každá vesnice má své sklepy a mnoho domů nalévá vlastní víno u vlastního stolu. Vinobraní začíná v polovině září a trvá celý říjen a Virpazar jeho začátek slaví v září slavností hroznů. Před chvílí jste projeli kolem nádraží Virpazar. Tam má sklep rodina Mašanović, která dělá víno už přes deset generací. Vranac scelují s marselanem, cabernetem a kratošijí a při degustaci ho podávají s pršutem, sýrem a marinovaným kaprem. Objednejte se aspoň den předem. Kolem sklepa pojedete ještě jednou cestou zpět.

V Donji Brčeli stojí klášter svatého Mikuláše. Pochází z patnáctého století a jeho založení se připisuje Jeleně Balšić. Kníže Nikola ho obnovil v roce tisíc osm set šedesát jedna. V tomto kostele je pohřben Šćepan Mali, jedna z nejpodivnějších postav černohorských dějin. Byl to přistěhovalec neznámého původu, který se vydával za ruského cara Petra Třetího a od roku tisíc sedm set šedesát sedm až do své smrti v roce tisíc sedm set sedmdesát tři vládl Černé Hoře. Pod podlahou kostela je klenutá místnost, která prý v jeho době sloužila jako žalář. Brčeli je také vinařská vesnice. Rodina Kopitović tu žije od patnáctého století a její domácí sklep je starší než tři sta let. Dělají šest vín a jedno z červených se jmenuje Šćepan Mali. Degustace je v rodinném domě s domácí kuchyní a je potřeba ji domluvit. Výš, v Bukoviku, vede rodina Rajković vinařství Buk s vinicemi ve výšce od dvou set sedmdesáti do sedmi set metrů. A kousek dál, v Građani, uchovává vinařství Lipovac nálezy amfor ze třetího století před naším letopočtem a sklep vykopaný deset metrů pod zemí.

Teď jedete po staré silnici mezi Virpazarem a Rijekou Crnojevića, kudy kdysi chodily karavany. Pod vámi leží Skadarské jezero, největší jezero na Balkáně, o které se Černá Hora dělí s Albánií. V létě má asi tři sta sedmdesát kilometrů čtverečních, v zimě se rozlije až na pět set čtyřicet. Černohorská část je národním parkem od roku tisíc devět set osmdesát tři a jezero je na Ramsarském seznamu mokřadů mezinárodního významu. Bylo tu zaznamenáno asi dvě stě osmdesát druhů ptáků. Nejznámější je pelikán kadeřavý, který tu má jedny z posledních kolonií v Evropě. Na východě, u Vranjiny, přecházejí jezero silnice a železnice do Podgorice. Tam stojí i pevnost Lesendro, kterou Osmané v roce tisíc osm set čtyřicet tři vzali Njegošovi. V létě pokrývají velkou část břehu bílé a žluté lekníny. Ryby tyhle vesnice odjakživa živily a nejznámější je ukljeva, malá stříbrná ouklej, která žije jen v povodí Skadarského a Ohridského jezera. Dnes je chráněná a smí se lovit jen od listopadu do poloviny března. Silnice je úzká a je na ní málo míst k vyhnutí. Chcete-li fotku, zastavte jen na odstavné ploše, nikdy v zatáčce.

Pod silnicí, ve strmé zátoce, která sbíhá k jezeru, leží Poseljani. Kdysi to bylo důležité místo. Potok, který tu padá do jezera, poháněl asi patnáct mlýnů a mlelo se tu obilí z vesnic po obou stranách kopce. Do vesnice se chodilo po souši i jezdilo na loďce. Když mlýny přestaly být potřeba, vesnice skoro úplně opustěla. Z mlýnů zbyly jen kamenné zdi porostlé břečťanem. V posledních letech se některé rodiny vrátily, natrvalo nebo na víkendy. Voda tu pořád je. Největší vodopád je nahoře ve vesnici, níž jsou menší kaskády a malé kamenné můstky. Na jaře a po dešti je potok nejsilnější. Chcete-li sejít dolů, kamenná stezka začíná u silnice a není dobře značená. Sestup je strmý, vezměte si dobré boty a počítejte s tím, že se budete vracet do kopce. Pokud jen projíždíte, užijte si výhled a jeďte dál. Touto silnicí kdysi chodily karavany mezi Crmnicí a Rijekou Crnojevića. Dnes je to jedna z nejkrásnějších silnic u jezera, ale pomalá: počítejte asi se čtyřiceti kilometry za hodinu.

Před vámi se otevírá údolí řeky pojmenované po rodu Crnojevićů, kteří v patnáctém století vládli Zetě. Ivan Crnojević vládl od roku tisíc čtyři sta šedesát pět do roku tisíc čtyři sta devadesát. Jeho sídlem byl Žabljak, kde se řeka Morača vlévá do jezera. Když Osmané v roce tisíc čtyři sta sedmdesát osm Žabljak dobyli, Ivan se stáhl sem, na Obod nad řekou, který o několik let dříve opevnil. O několik let později přesídlil výš, na Cetinje, a postavil tam klášter. Jeho syn Đurađ založil tiskárnu, z níž v roce tisíc čtyři sta devadesát čtyři vyšel Oktoich, první kniha tištěná cyrilicí u jižních Slovanů. Většina historiků klade tiskárnu na Cetinje, místní tradice ji však spojuje s Obodem, nad osadou, do které právě sjíždíte. Řeka sama měří jen asi dvanáct kilometrů. Vyvěrá pod jeskyní v kopci Obod nedaleko osady a vlévá se do Skadarského jezera, jehož voda dosáhne Jaderského moře řekou Bojanou. Silnice teď klesá v serpentinách. Jeďte pomalu; zaparkujete v osadě.

Vítejte v Rijece Crnojevića. Kamenný obloukový most dal postavit kníže Danilo v roce tisíc osm set padesát tři na památku svého otce Stanka Petroviće. Nahradil dřevěný most, který dříve postavil Petr Druhý Petrović Njegoš. Vedle mostu, na levém břehu, postavil Danilo také dům, kterému se říká Mostina. Nejstarší dochovanou budovou v osadě je dům svatého Petra Cetinjského. V devatenáctém a na začátku dvacátého století byl tohle největší černohorský přístav a obchodní centrum. Obchodovalo se tu se sušenou ukljevou, o kterou byl zájem i na italských stolech. Na začátku dvacátého století vyráběla továrna Marica z rybích šupin perleťovou esenci. Dnes je to klidná osada s několika desítkami obyvatel a restauracemi u řeky, známými uzeným kaprem a rybí polévkou. Kapr se nasolí a udí nad dřevem granátovníku nebo vrby, takže maso zčervená. Hodí se k němu sklenka vrance z Crmnice, ale jen pro ty, kdo neřídí. Z Rijeky Crnojevića vyjíždějí i lodě po řece k jezeru, do Karuče a Dodoši.

Pokud je místo, zajeďte na malou odstavnou plochu u vyhlídky. Nezastavujte přímo na silnici. Tohle je Pavlova Strana, tedy Pavlův svah. Pod vámi opisuje řeka Rijeka Crnojevića téměř úplnou smyčku kolem zeleného kopce a pak se mezi rákosím a leknínami ztrácí v jezeře. Tenhle pohled patří k nejznámějším fotografiím Černé Hory, uvidíte ho na pohlednicích, v kalendářích i průvodcích. Voda a pevnina se tu střídají. V létě je rovina kolem řeky zelená, a když jezero v zimě stoupne, voda se po ní rozlije. Stejný výhled je v každém ročním období jiný. Nejhezčí světlo je ráno a pozdě odpoledne, kdy je také chladněji. V poledne je slunce vysoko a krajina působí plošší. Kopce kolem vás patří k Riječké nahiji, starému kraji kolem Rijeky Crnojevića. Na terasách obrácených ke slunci a k jezeru se tu pěstuje vranac a kratošija. Naše další zastávka je v jejich vinařských vesnicích.

Projíždíte Riječkou nahijí, vesnicemi nad Rijekou Crnojevića a jezerem. Vinice jsou tu na terasách a sklepy malé a rodinné. Drušići platí za nejznámější vinařskou vesnici v okolí. Místní říkají, že jméno pochází ze starého ilyrského slova pro hrozen. Rodina Janković tu má asi čtyři tisíce keřů, které ročně dají asi tři tisíce litrů vína a sedm set padesát litrů rakije. V Rvaši, v osadě Suvodoli, vede rodina Šofranac vinařství Mrkan s asi třemi tisíci keři na terasách. Jejich červené víno se dělá z kratošije a vrance a degustační místnost hledí na vinici a vesnici. V obou vinařstvích se hosté v srpnu a září mohou zapojit do vinobraní. Na druhé straně údolí jsou ještě dvě usedlosti: Rakčević ve Smokovci, ve stoletém rodinném domě, a Vukmirović v Gornjim Ceklinu, se sklepem vykopaným do země. Kratošija se tu nalévá jako samostatné víno častěji než jinde. Ochutnejte ji, ale pokud řídíte, poproste hostitele, ať vám láhev zabalí na později.

Silnice klesá do Karuče, malé rybářské osady na severozápadním břehu jezera. Vznikla z dočasných rybářských chatrčí, protože u Karučského oka, podvodního pramene v zátoce, se shromažďovaly obrovská hejna ouklejí. Voda z pramene zůstává studená a čirá i v létě. Nad zátokou jsou ruiny zimního sídla vladyky Petra Prvního, postaveného v roce tisíc osm set osm, kde trávil zimy kvůli mírnému podnebí. Asi kilometr od pramene leží v hloubce asi jedenácti metrů vrak parníku Skenderbeg, potopeného dvanáctého února tisíc devět set čtyřicet dva. Potápět se k němu smí jen s licencovaným provozovatelem. Parkoviště dole je malé. Pokud jste nechali auto nahoře, cesta dolů pěšky trvá asi pět minut. Před Karučí odbočuje úzká silnice do Dodoši, staré, hustě zastavěné rybářské vesnice na výběžku. V zimě ji jezero obklopuje skoro ze všech stran. Jihovýchodně odtud, u ústí Moračy, stojí pevnost Žabljak Crnojevića, kdysi sídlo Ivana Crnojeviće. Osmané ji dobyli v roce tisíc čtyři sta sedmdesát osm a Černé Hoře se vrátila v roce tisíc osm set sedmdesát osm. Autem se k ní dostanete od Podgorice, v létě i lodí. Z Karuče a z Rijeky Crnojevića vyjíždějí místní lodě po jezeře. Je to nejlepší způsob, jak vidět lekníny a ptáky, a pak si skleničku může dát i řidič.